"Fantasy je pouhým obrazem skutečnosti."

DTS: Kapitola 4.

23. května 2017 v 22:03 | Zakantos |  Druhá tvář světa
Kapitola 4.
Jablko nepadá daleko od stromu… většinou


John nevěděl, co říci. Pohled měl upřený na paní domu a sám na sobě cítil ten Kátin. Ta se zdála být stejně překvapená jako on sám. Jak jako domů?

"Nejsem si jist, jestli jsem vás správně pochopil," začal lehce nervózně, "jak jste myslela to ´domů´ a kdo má být ten ´Honza´?"

"Tak jak jsem to řekla, Honzo. Tohle je tvůj domov, vždy jím byl. Už od dob tvého narození. A Honza je tvé křestní jméno. Sama jsem ti ho vybírala," odpověděla babička klidným a trpělivým hlasem. Na Johna toho bylo v tu chvíli už příliš. Netušil, jestli si z něj ta stará paní střílí, či je to nějaká skrytá kamera, ale odmítal tomu věřit. Odmítal věřit, že jeho život byla jedna velká lež.

Káťa měla bezpochyby stejný názor. Svůj údiv dávala na odiv bez jakéhokoliv studu. Pohledem přejížděla z babičky na Johna a zpátky, pusu pootevřenou.

"Počkat, počkat, on je Honza? Ten Honza?" zeptala se přímo a v jejím hlase bylo něco, co přinutilo Johna polknout. Měl neblahé tušení, že onen Honza je někdo, kdo přináší smutné vzpomínky. Honza, kterým by měl být on… Blbost. On je John!

"Ne, to není možné. On nemůže být On. Ne, prostě ne!" odmítavě zavrtěla hlavou Káťa a marně se snažila přemluvit oči, aby neronily slzy. Přesto jí zvlhly koutky, čehož si John nedokázal nevšimnout. Kdo je sakra Honza? A co ten blbec udělal? I když babča myslí, že jím je on, a on sám měl kupu otázek, rozhodl se prozatím mlčet.
"Vím, že je to pro tebe šok. Ani já nevěřila, že se vrátí, že ještě žije. Ale je tu. Víš, že je to pravda, Kateřino, věděla si to od první chvíle, kdy si ho spatřila. Proto si ho zachránila, proto si ho přivedla sem, domů," pokračovala babička uklidňujícím hlasem. Káťa se svezla do jednoho z křesílek a lokty se opřela o kolena.

"Já,…já jen myslela… Cítila jsem… proč on, babi?" štkala tiše Káťa. Ta věčně usměvavá a nad vše povznesená Káťa. Hranou ruky setřela slzy a rozmazala si tak černý mejkap, "chtěla jsem mu jen pomoci. Srdce mi říkalo, že musím."

Na tváři paní domu se objevil lehký úsměv. Odložila hrníček na podšálek na stole a ladně povstala. Přikročila ke Kátě a pohladila ji po tváři.

"Láska je prapodivná paní. Mocná a nevyzpytatelná. Tvá magie ho vyhledala a dala ti pocity nutné k jeho záchraně," přitakala babička a otočila se k Johnovi. Rukou mu pokynula, aby se posadil a z konvice jim oběma nalila šálek čaje. John fungoval na automat. Přesunul se k jednomu z křesílek a sesunul se do něj. Byl unaven. Příliš mnoho utíkání a příliš mnoho překvapení a šíleností. Měl dost.

"Vím, že je toho na tebe hodně, Honzo. Ale jsme tu pro tebe. Máš jistě spoustu otázek. Ptej se tedy," promluvila babička směrem k Johnovi a vrátila se nazpět ke svému křeslu. Káťa se víceméně uklidnila. Stále sledovala Johna svýma vlhkýma očima a na tváři se jí objevil velmi lehký úsměv, který mu dodal potřebné povzbuzení.

"Já to prostě nechápu," tak a řekl to. Jasně a zřetelně. Symbolicky pohodil rameny. Nevědomost byla tak vyčerpávající.

"Tedy od začátku," přikývla babička a pustila se do vyprávění.

"Před dvaceti sedmi lety se mému synovi Vladimírovi a mé snaše Evě narodil syn. Pokřtili jsme ho jako Jana, lidově Honzu. Bylo to překrásné dítko. Hnědé vlasy a stejně oříškově hnědé oči. To měl po svém otci. Rodinné dědictví," vyprávěla babička a John tiše polkl. Hnědé vlasy a oči měl i on. Ale to ještě nic neznamenalo. Takových je spousta.

"Když mu bylo pět let, byli jeho rodiče uneseni a on s nimi. Vladimírovo tělo jsme nalezli až za dva roky, zohyzděné k nepoznání. Evino tělo stejně jako malého Jana jsme nenašli nikdy. Hledali jsme dlouho. Utratila jsem menší jmění na soukromé detektivy, jen abych nalezla alespoň nějaké stopy. Bez úspěchu. Nakonec, po mnoha letech pátrání, jsme to vzdali. Nemělo smysl hledat dál," dovyprávěla a hlas se jí zachvěl. John to chápal. Přišla o syna, snachu a vnuka. To vše v jeden den. Muselo to pro ni být těžké. John si neuměl představit, co by to udělalo s ním, kdyby byl na jejím místě.

"Babička zapomněla dodat, že Honza nebyl jejich jediné dítě," pokračovala Katka a on si teprve nyní všiml, že má stejně hnědé oči, jako on. Jak to, že si toho nevšiml dřív? Měla krásné oříškově hnědé oči. Škoda toho všeho mejkapu. Bez něj by vynikla jejich přirozená krása, pomyslel si.

"To je pravda, pár týdnů před únosem se jim narodilo druhé dítě, dcera, naše Kateřina," dodala babička a podívala se přímo na Johna. Ten znovu hlasitě polkl. Kátě se na tváři objevil úsměv, široký a rozverný zubů. Na jednu stranu byl rád, že se znovu směje, na stranu druhou netušil, co na to říci. Pokud byl tím Honzou on, jak se mu snaží namluvit, pak Káťa byla jeho mladší sestra. To bylo neuvěřitelné. Ne, to je slabé slovo. Šílené, úplně bláznivé, nemožné, to jsou mnohem lepší výrazy. Jaká souhra náhod, co všechno by se muselo stát, aby to mohlo být pravdou?

"A já mám být Jan…ten Jan?," tázal se a hlas měl plný nedůvěry, "tomu nevěřím. Nemohu. Jak…?"

"Je to pravda, Honzo. Stejně jako Káťa, i ty víš, že tomu tak je. Jak jinak si vysvětlíš to, co se dnes stalo?" vysvětlovala trpělivě babička. Káťa byla ticho a naslouchala. Pomalu upíjela z šálku čaj a čas od času se na Johna usmála.

"Utíkal si, honili tě, našel si bar, který tam není pro každého a v něm tě našla tvá sestra, Kateřina. A nejen to, když to vypadalo nejhůře, zachránila ti život a pak tě přivedla až sem, domů" pokračovala, "vesmír má občas zvláštní představu o tom, jak tvořit náhody a jak splétat tkanivo osudu."

John si znovu nahlas povzdechl. Měla pravdu. Bylo zde příliš mnoho náhod. Přesto se tomu nehodlal poddat. Chtěl věřit, ale hodlal být opatrný. Dnes viděl a slyšel příliš mnoho neuvěřitelného, než aby volil zbrklost před rozvahou. Rozhodl se tomu dát pokusnou šanci.

"Budiž tedy. Dejme tomu, že vám věřím," řekl po chvíli, oči nadále upřené na babičku, zatímco jeho mysl hledala správná slova, "dejme tomu, že jste má babička a že Káťa je skutečně moje sestra. Co pak? Co můj život? Byla to lež? Můj bratr, Robert, co s ním? Je…"

"Bum," zadunělo pokojem a stěny se lehce otřásly. John již nestihl dokončit svou další otázku. Babička okamžitě vyskočila na nohy a Káťa s ní. John se šokovaně rozhlížel kolem a hledal hrozbu, která tu nebyla.

"Někdo útočí na dům!" vykřikla Káťa a John cítil, jak se v ní a v babičce probudila neznámá síla. Obě pozorovaly stěnu a jejich oči viděly mnohem dál, než jen na bíle omítnuté zdi.

Káťa sjela pohledem na babičku a John si všiml ustaraného výrazu její tváře: "Vydrží to ochrany? Vím, že jsou staré a silné, ale tohle není obyčejná magie."

"Snad," odvětila paní domu a ruce ji zlatě zazářily. Ústa se jí pohnula a vydala neznámá slova v neznámém jazyce. Světle se zablesklo a dunění na chvíli přestalo. Vzápětí se však ozvalo znovu a dům se zachvěl v základech.

"Tohle není dobré. Nevím, co používají za moc, ale jsou silní, velmi silní. Bude lepší, když odtud zmizíte. Já se je pokusím zastavit, nebo alespoň zdržet," přikázala babička a podívala se na Káťu, hlas jak z chladné ocele, tvrdý a přísný, "vezmi Honzu proutěnou cestou a ztraťte se ve městě."

Další úder do ochran domu rozhoupal lustr. Paní domu nemeškala. Ruce se jí znovu rozzářily a z úst ji začaly proudit verše, které Johnovi vzdáleně připomínaly latinu.

"Ale, babi!" vyhrkla Káťa. Řekla by i více, babiččin pohled ji však zastavil. Sklopila oči a přikývla. Hned na to začala jedna. Otočila se k Johnovi a zavelela: "Jdeme!"

John si připadal naprosto bezbranný a neschopný. Dvě ženy plné magické moci byly připraveny bojovat a možná i umřít. A to jen proto, že sem přivedl Lovce. Byla to jeho chyba! Nechtěl odejít a nechat tu starou paní samotnou umřít kvůli němu. Přesto poslechl. Neměl na výběr. Snad, pokud odtud zmizí, Lovci přestanou útočit na dům. Ano, může udělat alespoň to.

Společně s Káťou proběhli domem, který se nadále otřásal, a vyběhli na zahradu obehnanou živým plotem. Ihned se k nim přihnal Kátin pitbul a zaštěkáním pozdravil.

"Kyre, hlídej dům, hlídej babičku!" zavolala za běhu Káťa a pitbul, jako by na souhlas, zavrčel. Otočil se a vyrazil směrem k hlavnímu vchodu. To poslední, co John viděl, bylo rostoucí tělo pitbula. Ten během několika sekund narostl do velikosti koně a místo jedné hlavy měl v ránu tři a všechny s tlamami plnými ostrých tesáků.

"To je Kerberos! Zatracenej tříhlavej Kerberos!" překvapeně vyhrkl John. Tohle opravdu nečekal. Aby se z pitbula stal pekelný pes, strážce podsvětí, to opravdu ne.

"Samozřejmě! Co si čekal? Že chodím na procházku s obyčejným psem?" prohodila jako by nic Káťa a lehce se zasmála. To však již doběhli k jednomu z rohů pozemku a mladá čarodějka poklepala nejbližší stěnu živého plotu hranou ruky. Ta se z ničeho nic stáhla a utvořila tak průchod skrz masu větvoví.

Prolezli skrz díru a ta se za nimi ihned zavřela. To už však uháněli po ulici směrem od domu. John nebyl vývojem události nadšen ani trochu. Už potřetí v noci utíkal a to dělal jen velmi nerad.

Po deseti minutách běhu, které se Johnovi zdáli jako věčnost, ho plíce boleli jak čert a píchalo ho v boku. I Káťa oddychovala nepravidelně, i když to bylo tak vše. Únava na ní znát nebyla.

Byly na zastávce autobusu, to bylo tak vše, co dokázal John určit. Kolem byly klasické vysoké městské domy, spousta obchodů v přízemí. Nic, dle čeho by se dokázal zorientovat. Pro Káťu to však nejspíš nebyl problém.
"Musíme najít někoho, kdo nás může na čas ochránit. A tím nás myslím samozřejmě tebe," vysvětlovala, zatímco John se opíral o pouliční lampu a těžce oddychoval, "a taky někoho, kdo bude znát odpovědi. Někoho, kdo ví, co jsou zač ti, co tě pronásledují."

"So…souhlasím," odpověděl přerývavě John. Na víc se nezmohl. Káťa protočila oči v sloup. "Na to, že si můj bráška, máš úděsnou kondičku."

John jí daroval ukřivděný pohled a pokusil se narovnat. Cítil se o něco lépe. Už dokázal popadnout dech…občas.

"Dobrá… To zní jako plán… Kam tedy půjdeme? Znáš někoho takového? A co babička?" začal se ptát jen, co mu to plíce dovolily. Především poslední otázka ho trápila nejvíc. Sice stále plně nevěřil, že je tím, za koho ho mají, přesto nechtěl riskovat, že by se babičce mělo něco stát. Ať už je to jeho pramáti, nebo ne.

"Babička bude v pořádku. Spolu s Kyrem zaženou nakonec cokoliv. Věř mi, je to schopná čarodějka. Mnohem mocnější, než jsem já. Navíc, nevěřím, že by se tam útočníci zdržovali. Jen co zjistí, že jsi zmizel, nechají ji být," odvětila Káťa a sledovala okolní ulice pátrajíc po případných hrozbách, "můžeme zkusit Poustevníka. Ten ví hodně a vidí ještě víc. Nebo pátera Černého. Církev je mocnou ochranou proti všem hrozbám včetně magie. Ale já papežencům nevěřím, i když tobě by asi pomohli."

"Zkusíme toho, jak si to říkala, Poustevníka? Snad bude znát odpovědi alespoň na něco," přikývl John. Odpovědi, ty teď potřeboval ze všeho nejvíc.

"Měl by. Znám ho sice jen z vyprávění, ale zdá se, že toho ví až příliš. Víc, než je zdrávo, jak se říká. Proto se musí schovávat. Vypátrat ho nebude lehké. Je však místo, kde by nám mohli říci víc," usmála se a odhalila své bílé zuby. John tušil, co řekne. Nevěděl, jestli má být rád, nebo se děsit. Nebyl si ani jist, jestli je to dobrý nápad.

"Má to i výhodu. Budeme tam v bezpečí. Nikdo se nás tam nepokusí napadnout, ne s tím, jak nedůtklivé a cholerické tamní osazenstvo bývá," dodala a nyní se již otevřeně zubila. Bylo jasné, že je ze svého nápadu nadšená. Nejspíš proto s nadšením zvolala: "Vzhůru zpátky k Třinácti černým kočkám!"


"Ó můj Bože," povzdychl si John a se zatvrzelým výrazem směrem ke Kátě dodal, "ale nic tam nepiju!"
 

Setkání v Tokatu (3/3)

21. května 2017 v 16:55 | Zakantos |  Jednorázovky
Mezi nemrtvými se prosmykl divoký vlk a se slinami odkapávajícími z tlamy se vrhl na rytíře. Překvapen tímto nečekaným vývojem byl nucen zareagovat čistě instinktivně a vlka probodl přímo ve skoku. Přesto mu jeho drápy vyryly na tváři trojici šrámů. To už se mezi chodícími mrtvými objevili i další vlci a pustili se ze zuřivostí sobě vlastní do útoku na obránce.

Šílenství, pomyslel si rytíř. Co mohlo divokou zvěř posednout, aby ji donutilo napadnout obránce na pahorku. Obránce, kteří byli v plném žáru boje s nemrtvými. Nedávalo to smysl. Vlci po boku kostlivců. Co se to v téhle proklaté zemi dělo? Na klení nebyl čas. Hrozba pro přeživší členy karavany se znásobila a ani Karlovo šermířské umění nemohlo stačit. A že se skutečně činil. Tam, kde se objevil, se obráncům na chvíli ulevilo a nemrtvý postup byl zastaven. Bohužel, nemohl být všude a i Fred začínal pociťovat únavu v pažích a jeho reakce nebyly již tak rychlé, jak by měly být.

Karl se kolem něho vzápětí prosmykl a podpořil jeho úsek obrany výpadem do hordy mrtvých. Tím však oslabil obranu za jejich zády a rytíř zaslechl výkřik hrůzy. Rychlý pohled přes rameno a spatřil padajícího Ottu, kterému za hrdlo visel velký černý vlk.

"Ne!" slyšel sebe samotného vykřiknout. Nemohl však nic dělat. Další dvojice vlků skočila po něm a on měl co dělat, aby uchránil svůj vlastní život. Jednomu z nich prosekl hruď dobře mířeným úderem a druhého udeřil levačkou do čumáku. Jeden byl mrtev, druhý zakňučel lehce omráčen. Oba však padli přímo na rytířovu hruď a povalili ho na záda. Mrtvého skulil bez problému, ale živý po něm ihned vyrazil. Frederick mu nastavil předloktí chráněné chrániči a tesáky zaskřípaly o ocel. Pravým okem si všiml nemrtvého vyzbrojeného palcátem, který se tyčil nad ním a chystal se mu rozdrtit lebku. Trhl levačkou i s vlkem a nastavil zvířecí tělo úderu. Vlk zaskučel, pustil se rytíře a ten sekl hrotem meče přes kostlivcovu páteř.

Obrana se hroutila a vstávající Frederick si toho byl smutně vědom. Všude kolem něj byli nemrtví a jeho společníci byli někde v tom mumraji jeho zrakům skryti. Rozzuřen beznadějností a rozhodnut padnout jako pravý rytíř řádu vyrazil se zběsilostí vpřed do masy kostěných těl a probíjel se nehledě na zranění hlouběji a hlouběji do tábora, kde, jak doufal, narazí na někoho doposud živého.

Koutkem oka se mu podařilo zahlédnout Zoru po boku Andreje bojující o holý život a chránící na zemi schoulenou Branu. Dívčina se mečem oháněla s posedlostí a fanatickým odhodláním hodným obdivu. Ač bez talentu, zatím stále žila a odrážela útoky nepřátel. Frederick k nim okamžitě vyrazil.

Probíjel se skrz nemrtvé a nehleděl na vlastní zranění. Při jednom z úderů si všiml Karla, který spěchal stejným směrem, ale měl to příliš daleko. I při svém mistrovském umění nemohl stihnout přijít včas. A Frederick již věděl, že i on přijde pozdě.

Všiml si velkého bílého vlka plížícího se skrz linie a než stihl Frederick vykřiknout varování, vlk udělal dvojici dlouhých skoků, povalil tři kostlivce a skočil přímo na Zoru. Rytířovi v tu chvíli něco ruplo v hrudi. Bolest, ne fyzická, ale mnohem hlubší a mohutnější. Věděl, že již s tím nic nenadělá, že již nemůže ovlivnit vůbec nic. Přesto se rozhodl.

Mohutně zařval a do žil se mu vlila nová mocná energie. Netušil, odkud ji čerpá a co ho posiluje, ale jeho údery nabraly na rychlosti a nohy ho během několika úderů srdce zanesly až k bílému vlkovi. Čepel se mihla a zajela hluboko do vlčího těla. Setrvačností pak vlka nabral a svalil ho ze Zořina těla. Neměl čas zkoumat její zranění, ale přesto se rozhodl jí bránit. Mrtvá či živá, její tělo nedostanou. Rozkročil se nad jejím zakrváceným tělem a pustil se do ničení a zabíjení všeho, co se přiblížilo.

V tu chvíli se u něj objevil Karl. Příliš pozdě na to, aby mohl Zoru zachránit, přesto se postavil po boku rytíře a společnými silami drželi nejspíš poslední pozici na pahorku.

A jak rychle vše začalo, tak také skončilo. Rytíř přesekl dalšího kostlivce a dalšímu, který se k němu plazil, rozšlápl lebku, když tu si uvědomil, že už není nikdo další, na kom by si mohl vylít svůj hněv. Kolem leželi jen mrtví a umírající. Zořino tělo bylo stále pod ním a vedle něj stojící Karl se k ní ihned sklonil, aby zkontroloval její stav.

Frederick si též všiml, jak se k nim belhá trojice Andrej, Milica a Yaroslaw. Jak se jim podařilo přežít, netušil, byl však rád, že je vidí. Alespoň někdo přežil. Stejně tak se ukázalo, že Brana žije, jen omdlela z toho všeho strachu.

"Žije. Je však již na prahu brány smrti. Mnoho času ji nezbývá," zhodnotil prostě a bez špetky emocí Karl, když prozkoumal Zořino tělo. Rytíř by ho za to nejraději udeřil pěstí. Jak mohl být tak bezcitný.

To však u nich již byl Andrej a se slzami v očích nejdříve zkontroloval Branu u které nenašel známky zranění a pak Zoru, nad kterou se v pláči zhroutil. Frederick upustil meč a poklekl vedle něho.

Proč to všechno. Tolik umírání. Proč on žije a ona, tak mladá a plná života, má umřít? Mnoho otázek, žádná odpověď. Jen tupá bolest v hrudi a slzy v koutcích očí. Nalezl její ruku, něžnou a křehkou, přesto ještě před pár hodinami plnou síly. Sevřel jí a cítil její živočišné teplo, které z ní pomalu utíkalo. Karl se snažil, seč mohl. Obvázal rány a z měšce u pasu vytáhl jakési byliny, které jí vpravil pod jazyk. Přesto věděl, že jí není pomoci.

Za svůj život viděl mnoho umírajících. Stovky na bojištích i mimo ně. Z počátku ho každá smrt silně vzala a nebylo to jednoduché. Brzy to však přijal a stalo se to pro něj rutinou. Smrt patří k životu a on si zvykl, že mnohokrát je on tím, kdo ji způsobuje. Nikdy však necítil to, co nyní. Nikdy si nepřál vyměnit si s umírajícím místo, nyní by však neváhal, kdyby mohl. Pro ni, kvůli ní, bez váhání.

"Ach dceruško moje, Zorko, proč, proč ty?" lkal Andrej svíraje její tvář mezi svými dlaněmi. Rytíř si uvědomil, že jí vlk nedokázal prokousnout hrdlo. Všiml si hlubokých ran na její paži a na hrudi. Ne však na tváři a hrdle. Chránila se, bránila se do konce. A on nedokázal přijít včas. Budiž proklatý!

"Je tu možnost," promluvil opatrným tónem Karl a přejel pohledem ze Zořiny tváře přes Frederickovu až k Andrejovi, pak pokračoval, "je tu možnost, jak ji zachránit. Může žít, i když má umřít. Ještě není příliš pozdě."

"Jak? Sotva cítím její tep," tázal se rytíř překvapeně. Jak by ji mohl zachránit, když ji zbývají poslední okamžiky?

"Je to tajemství větší a starší, než lidstvo samo. Znám rituál, děděný v mém rodu po generace. Pokud ho provedu, bude žít," odpověděl baron a po chvíli váhání a ticha dodal, "svým způsobem."

"Svým způsobem? Jak to myslíš? Co s ní bude?" ptal se okamžitě Frederick. Měl tušit, že to nebude tak prosté. Chtěl, aby Zora žila, ale jakou cenu si to na ní vybere? Bude to stále ona? Nebo bude jen bezduchou schránkou, které potkával v chrámech bohyně Efelien.

"Je to magie. Někdo by mohl říci, že temná a zakázaná, dle mě je však příliš užitečná, než aby mohla být brána jako zlá," odpověděl dosti vyhýbavě Tokatský baron a uhnul pohledem od rytíře směrem k Andrejovi, "mám ji zachránit? Nezbývá mnoho času. Musíte se rozhodnout rychle."

"Temná magie? Co s ní hodláš provést, u bohů, nedovolím ti ji zničit duši," zaklel Frederick vstávající ze země a sbírající zahozený meč. "Možná zemře, ale zemře jako člověk s neposkvrněnou duší. Ne jako nějaká temná loutka. To by si nepřála." Věděl to, byl si jist, že ať chce Karl udělat cokoliv, to co se probudí, už nebude Zora. Ta žena, do které se zamiloval a kvůli které byl ochoten zemřít. Ať už s ní provede cokoliv, změní ji to. Temná magie tak fungovala. Nikdy nedávala nic zadarmo. A vždy si brala víc, než poskytovala.

"Co ty víš, co by chtěla. Já jsem její strýc, já rozhodnu," odsekl obchodník dřív, než mohl Karl reagovat, "udělej to, sire Karle, zachraň mou neteř, ať je cena jakákoliv. Nemohu o ni přijít. Prostě nemohu."

"To nedovolím. Nesmíte jí pokřivit. Prostě nesmíte," zaskřípal zuby Frederick a postavil se do bojového postavení. Karl pohlédl z obchodníka na rytíře a pak rychle jak blesk povstal a sekl mečem v úrovni rytířovy hrudi. Ten stihl na ten nečekaný útok sotva zareagovat a jeho čepel se setkala s baronovou na poslední chvíli. Na víc se však unavený válečník nezmohl. Baronův další úder následoval nelidsky rychle a udeřil rytíře tupou stranou čepele do spánku. Fredericka pohltila temnota a jeho tělo se zhroutilo na zem mezi kosti nemrtvých. Poslední co viděl, byly paprsky slunce vycházející zpoza obzoru. Přišlo ráno.

Když se probudil, bylo slunce již vysoko nad obzorem a osvětlovalo celý pahorek uprostřed divokého Vinického pralesa. Rozlámaně s pažemi unavenými a rozbolavělými se postavil a rozhlédl. Všude se válela těla mrtvých vlků a kosti nemrtvých. Nyní, v denním světle, viděl rozsah útoku, který je v noci zasáhl. Nevěřil, že to dokázal přežít. On a pár dalších.

Ihned zapátral po okolí hledaje stopy jeho společníků a matně si vzpomínal na poslední okamžiky boje. Umírající Zora, Andrej, baron Karl a úder na jeho hlavu. Vzpomínky se mu vracely neuvěřitelnou rychlostí. Ihned začal prohledávat pahorek po dalších stopách. Nikde neviděl nikoho živého a dokonce i těla mrtvých společníků byla pryč. Opustili ho? Nechal Andrej obchodníka vykonat rituál? Kde jsou nyní a co se stalo se Zorou?

Okem zahlédl dvojici koní pasoucích se na nízkém svahu pahorku. Zdá se, že jeho a Ottův hřebec přežili. Při vzpomínce na svého věrného panoše pocítil bodnutí u srdce. Byl to šikovný mladík a přítel. Nemohl pro něj však nic udělat. Byl sirotek a tak nebyl nikdo, komu by řekl o jeho smrti. Ve svém srdci na něj však nezapomene.

Nyní však musel vyrazit. Kupec měl cestu do Astonice a Frederick hodlal jet přímo za ním. Pokud Zora nějakým zázrakem přežila rituál nepoznamenaná, musel ji vidět. Vyskočil na hřbet svého hřebce a Otova připojil na zadní hrušku svého sedla. Rychlým pohledem našel stezku, po které přišli a její pokračování a vyrazil. Není času nazbyt.


Do Astonice dorazil ještě téhož večera. Po rychlé jízdě a střídání koní utekl zbytek cesty jako voda a brzy se ocitl na návsi opevněné osady. Po několika otázkách místním vyhledal nový dům obchodníka Andreje a zabušil na dveře. Ty mu otevřel obchodník osobně. Překvapení na jeho tváři rytíře potěšilo a dřív, než mohl dveře zabouchnout, procpal se rytíř do předsíně, kde zatlačil obchodníka ke zdi.

"Kde je Zora? Co se s ní stalo?" tázal se okamžitě bez okolků. Obchodník byl vylekaný a při zmínce o Zoře se mu v očích objevily slzy.

"Pryč. Je pryč," odpověděl tichým chraplavým hlasem, "Karl ji odvezl."

"Cože? Proč? Proč by jí odvážel? Přežila rituál?" tázal se rytíř. Nyní byl překvapen on. Myslel si, že ji nalezne zde. Ať již ve stavu původním, či proměněném. Nečekal však, že ji baron odveze.

"Říkal,…říkal, že rituál má několik fází a pokud,… pokud chci, aby žila, musí si ji odvézt. Neodporoval jsem. Ne potom, co tak rychle skolil vás… S prominutím," brblal omluvně Andrej a slzy mu stékaly po tvářích.

"Takže je pryč," zhodnotil Frederick a pustil Andreje od stěny. Ten smutně přikývl. "Nevím, jestli se ještě vrátí. Neřekl kdy a jestli vůbec."

Frederick přikývl. Pokud byl baron člen nějaké temné kabaly, čemuž jeho znalosti temných rituálů nasvědčovaly, je možné, že jí hodlá použít pro své účely. Andrej už ji nikdy neuvidí. Hlupák starý. Měl ji nechat odejít. Čistou a nevinnou.

Slza mu skanula po líci a on ji rychle setřel hřbetem ruky. Tím to končí. Již není nic, co by mohl udělat. Zachránit Zoru ze spárů kabaly, o které nic netušil, bylo téměř nereálné. A o tom, že by se mohla rozhodnout odmítnout zachránění, raději nechtěl ani uvažovat. Kdo ví, co s ní provedli, v co ji změnil.

Od obchodníka odešel bez rozloučení, sedl na koně a vyrazil z osady pryč směrem na jih. Potřeboval najít nějakou práci, ve které by se ztratil a která by mu pomohla zapomenout na Zoru. I když tušil, že tak lehké to mít nebude.

Neutekl měsíc a Frederick projížděl jedním z Tokatských údolí. Cesta se klikatila úrodným údolím nedaleko klidného proudu řeky Talc a obilí na polích po jejích stranách rudozlatě zářilo v zapadajícím slunci.

Rytíř byl ztracen v myšlenkách a nechal svého koně, aby vybíral cestu a vedl ho tam, kam uzná za vhodné. Poslední měsíc pro něj byl krušný. Ať dělal, co dělal, nedokázal zapomenout. Spal málo, a když, měl noční můry o nemrtvých, bílém vlku a překrásné umírající dívce. Snažil se utopit v práci a bral i několik zakázek najednou, jen aby neměl volný čas na přemýšlení. Brzy však práce došla a on musel vyrazit dál. A právě v tu chvíli na něj padaly chmury a vzpomínky se vracely intenzivnější, nežli dřív.

Nyní byl natolik pohroužen do vlastní mysli, že si ani nevšiml přicházející noci a ta ho přepadla uprostřed ničeho. Nikde žádná osada ani stavení. Rozhodl se utábořit zde a jal se do práce. Rozdělal oheň a připravil přikrývky, i když věděl, že je dnes v noci nevyužije. Posadil se k ohni a zadíval se do jeho plamenů znovu ponořen v myšlenkách.

Když konečně zvedl pohled a chtěl se napít z vaku, padl jeho zrak na osobu sedící na druhé straně ohně. Šok z jeho mysli vyhnal veškerou logiku. Zbělel ve tváři a tupě civěl. Nevěřil tomu, co vidí. Nebylo to možné, prostě nebylo. Musel usnout a zdálo se mu to. Další krutá noční můra. Objevila se tu z ničeho nic. Nic neslyšel, neviděl. Ani kůň ho neupozornil. Musel to být sen.

"Ne, není to sen. Jsem to skutečně já, drahý," usmál se pobledlý obličej se stále úžasně plnými rty a velkýma modrýma očima rámovanýma dlouhými kaštanově zbarvenými vlasy. Byla stále tak překrásná, jak si ji pamatoval. Přesto nevěřil tomu, co viděl a slyšel.

"Určitě máš mnoho otázek, rytíři. Nemohu ti je zodpovědět, i kdybych chtěla. Musíš se však sebrat, přestat se rmoutit a dál žít svůj život. Musíš na mne přestat myslet, i když vím, že mne stále miluješ," pokračovala s lehce posmutnělým obličejem, přesto více méně hlasem bez emocí.

"Jak? Proč?" bylo to jediné, na co se Frederick zmohl.

"Karl mě nezotročil, jak sis asi myslel. Zachránil mne. Svým způsobem. Nyní u něj studuji, učím se. Je toho spousta co musím umět, spoustu věcí k naučení. Přesto na tebe myslím, občas," úsměv ji zkrášlil její dokonalou tvář a Frederick od ní nedokázal odtrhnout oči. Nedokázal ani promluvit, ač by se rád ptal. Měl miliony otázek, ale nedokázal je vyřknout.

"Musím jít, Fredericku, je mi líto, ale ve skutečnosti bych tu ani neměla být. Je to příliš riskantní," pokračovala a vstala od ohně.

"Zoro!" zašeptal ze všech sil, "prosím."

Neodpověděla, otočená k ohni zády se vydala do temnoty noci s jedinou slzou kanoucí ji po líci.

Setkání v Tokatu (2/3)

21. května 2017 v 16:53 | Zakantos |  Jednorázovky

Vozkové pokřikovali a stráže se k nim přidávaly. Byly rozděleny úkoly a Zora s posledním rychlým úsměvem směrem k rytíři seskočila z vozu a vydala se ke strýci, který vše organizoval spolu s Ogdenem.

Tábořiště bylo postaveno do půl hodiny. Oheň hořel a stany okolo něj byly rozmístěny v závětří půlkruhu vozů. Celá společnost se shromáždila okolo plápolajícího ohně a mezi pacholky a strážci začal kolovat měch s kořalkou. Frederick, stejně jako Otta, taktně odmítli. Rytířův pohled po většinu času náležel jen a jen Zoře, která seděla na druhé straně ohniště po boku své sestry, se kterou rozmlouvala. Čas od času po něm hodila okem a její nachové tváře a úsměv nezůstaly dlouho skryty pozornosti její sestry, která po něm začala pokukovat též.

Branin úsměv byl pokud možno ještě širší, než Zořin vlastní. Když na rytíře zamrkala zrovna ve chvíli, kdy popíjel vodu ze svého měchu, zakuckal se překvapením. Tajemství bylo ta tam. Pokud to tedy kdy tajemství vůbec bylo. Zora obdařila Fredericka omluvným pohledem. Ten odpověděl úsměvem a pokývnutím hlavy.

Zábava pokračovala ještě další hodinu, než se děvčata rozhodla jít spát a Andrej začal rozdělovat hlídky. Frederick sám vstal a šel zkontrolovat svého koně. Nebo to alespoň tvrdil Ottovi. Svou cestu však zvolil přímo kolem stanů děvčat. Zoru zastihl před vchodem. Překvapením téměř vyjekla a tváře jí zahořely.

"Chtěl jsem vám jen popřát dobrou noc, omlouvám se, pokud jsem vás vylekal," omluvil se rytíř a sklopil hlavu k jejím složeným rukám.

"Není třeba se omlouvat. Jen jste mne překvapil," téměř zašeptala a vzhlédla téměř zároveň s ním. Pohledy se jim setkaly a Zora ho obdařila stydlivým úsměvem. Pak ho v rychlosti políbila na tvář a se slovy, "vám těž dobrou noc, sire" zmizela ve stanu za sestrou.

Rytíř stál překvapen, zkameněn, před vchodem ještě notnou chvíli, než si uvědomil, kde vlastně je a co chtěl podniknout. Zavrtěl hlavou a s širokým úsměvem se vydal ke koním, kde byl přivázán i jeho vraník. Ušlechtilé zvíře z chovu jeho otce s rodokmenem skoro stejně starým jako jeho vlastní. Podrbal ho za ušima a na zafrkání odpověděl lehkým smíchem.

"Dlouhý den, příteli. Dnes opravdu dlouhý a plný překvapení," zašeptal do uší hřebci a hladil ho po hřbetě.


"Jezdec!" ozvalo se znenadání od hlídky sedící na svahu kopce. Rytíř byl ihned na cestě k pozici hlídky a spolu s ním k ní běžel i Ogden a Otto, kteří byli nejblíže. Ostatní se chopili zbraní a připravili se k obraně tábora. Osamělý jezdec býval málokdy osamělý.

Po cestě se skutečně blížil muž v sedle bělouše a brzy byl natolik blízko, že ho ozařovala záře ohně. Zastavil se, seskočil ze sedla a vydal se k tábořišti. Jeho kůň ho poslušně následoval, aniž by ho musel vést za uzdu.

Mohlo mu být kolem čtyřiceti, dlouhé světlé vlasy a plnovous, bohatý šat a kožešinový plášť, typický pro zdejší šlechtu. Kolem krku měl těžký zlatý náhrdelník vykládaný drahokamy. Nejspíš někdo z bohatších vrstev. O to více bylo pro Fredericka překvapením, že se potuluje takto sám, v noci, v jednom z Tokatských pralesů.

"Zdravíčko, pánové, pěkná noc, že?" ozval se netypicky energickým hlasem příchozí. Odhrnul si vlasy z obličeje a odkryl tak vcelku pohlednou tvář muže středních let. Aura šlechtice ho obstupovala podobně jako Fredericka, i když v příchozím rytíř zachytil i něco víc. Něco neobvyklého. Nedokázal však určit co.

"Jak pro koho," odpověděl Andrej a měřil si muže pohledem, "kdo jsi…sire…a proč jedeš lesem v noci a sám?"

"Karl Crumm, baron z Nalzy. A proč jsem tu sám? Prostá odpověď. Vyjel jsem si odpoledne se svými muži na lov do zdejších lesů. Muže jsem ztratil, sebe taky. A pak jsem spatřil přes koruny Nalhozerský vrch. Hodlal jsem zde přenocovat, a když jsem se přiblížil, všiml jsem si ohně. Jaké to štěstí," odpověděl s poklidem Karl.

"Vskutku, jaké štěstí," odfrknul si Ogden a pohladil topor své sekery.

"Byli byste od té dobroty a přijali mne ke svému ohni? Zaplatím, pokud je třeba," pokračoval Karl a od opasku odepjal měšec se zlaťáky. Zatřepal a zlato zacinkalo. Andrejovi se v záři ohně zaleskly oči. Zamračení vyměnil za úsměv a ihned vítal Karla u ohně.

"Ale samozřejmě, nejsme přeci barbaři, ale civilizovaní a slušní lidé. Pojďte, jen pojďte. Pane barone. Přisedněte k nám k ohni. Slavo, postarej se pánovi o koně," spustil Andrej okamžitě plný nového života.

Karl poděkoval a předal Slavovi svého koně. Sám usedl spolu s ostatními k ohništi. Z kapsy pláště vytáhl fajfku a zapálil si.


"Mm, není nad večerní pokouřeníčko. Zvláště, když máte skutečný Castianský tabák. Výtečná chuť. Skoro stejně silný jako trpasličí a určitě chutnější," spustil Karl, aby rozproudil debatu, která po jeho příjezdu utichla.

"Castianskej tabák smrdí," zabručel si pod vousy Nekras a Zderad přitakal zahuhňáním nějaké Wieszanijské nadávky pod vousy. Frederick cítil neurčité napětí mezi tímto Tokatským aristokratem a Wieszanijskou populací karavany. Nebyl si jist, z čeho toto napětí pochází a všiml si, že Otto cítí to samé. Na rozdíl od rytíře to však panoš na sobě dával znát mnohem jasněji, až se bál, že řekne něco hloupého a nemístného.

"Za nocí, jako je tato, je i smradlavej tabák lepší než nic. Na nervy a strach funguje lépe než chlast. Zvláště uprostřed Tokatských pralesů. Víte přece, co se vypráví ne?" pokračoval Karl, jako kdyby si strážcovy urážky nevšiml, "o nocích, kdy se probouzí mrtví a kdy živí neopouští posvěcenou půdu. Kdy se i nejstatečnější z mužů krčí za hradbami opevněných osad a doufají, že si pro ně mrtví nepřijdou. Za takových nocí nikdy nevíte, kdosi pro vás přijde. Může to být váš mrtvý otec, vaše nedávno zemřelá matka, či někdo úplně jiný. Pokud vás taková noc zastihne mimo bezpečí opevnění a posvěcených míst. No, řekněme, že při příští podobné noci bude nemrtvých o něco více."

Celá společnost kolem ohně mlčela. Nikdo ani nedutal. I Nekras, který Karlem očividně opovrhoval, byl zticha a poslouchal s napjatýma ušima. Fredericka toto vyprávění též fascinovalo. Právě kvůli těmto příběhům do Tokatu mířil. Chtěl se přesvědčit, co je na těchto legendách pravdivého a pokud bude moci, pomoc těm, kteří to budou potřebovat.

"A jak se takové noci poznají?" ptal se tiše a napjatě Milica, další z fascinovaných strážných.

"No, to není těžké popsat. Většinou je při nich úplněk a Astaris září rudě jako rozžhavený uhlík. No, vlastně vypadají tak, jako ta dnešní," odpověděl s klidem v hlase baron a zabafal z fajfky. Ostatní přítomní u ohniště se okamžitě začali rozhlížet a Frederick pohlédl na oblohu, kde skutečně skryt za mraky prosvítal měsíc a přímo nad jeho hlavou rudě zářila Astaris, mohutné těleso, dle vědců ve Falmaaru, prý další svět podobný tomuto. Napětí okolo ohně vzrostlo a atmosféra zhoustla. Jakýkoliv zvuk lesa byl nyní znamením pro táborníky, aby poskočili na místě a začali se rozhlížet. Jediný Karl zůstal v klidu, jako kdyby se nic nedělo.

"Ehm, pane barone, myslíte, že nás mrtví přepadnou? Dnes v noci?" tázal se ustrašeně Andrej. Frederick ho podezíral, že se neobává o život svůj, jako spíše o životy svých neteří.

"Kdo ví. Všechno je možné. Nalhozer je ubránitelný, kdyby na to došlo. A kdo ví, jestli zde poblíž nejsou nějaké mohyly, ze kterých by mohli mrtví povstat," odpověděl Karl a rozhlédl se po krajině. Andrej znejistěl ještě víc. "Ale proč se strašit. Říká se, že mrtvé vždy doprovází mlha. A já zatím nikde žádnou nevidím," dodal vzápětí.


Uklidněná atmosféra, která panovala kolem ohniště před příjezdem barona, byla pryč a nervozita byla na všech přítomných znát. Andrej po rychlé debatě s Ogdenem rozhodl o posílení hlídek a Frederick s Ottou se nabídli, že jednu hlídku si vezmou na starost sami.

Nikdo se víc o mrtvých nezmiňoval. Z jejich myslí se však strach vytrácel jen neochotně a pozornost všech členů karavany byla směřována na okolní krajinu a její zvuky. Málokdo, snad vyjma děvčat, bude spát dnešní noc v poklidu. Jestli vůbec dokáží usnout. Přesto všichni postupně od ohně zmizeli ve stanech a u ohně zůstala jen hlídka.

Na dvojici rytířů přišla povinnost strážit v ranních hodinách před rozbřeskem. Hodina vlka, nazývají tento čas poutníci. Doba, kdy jsou temné síly nejsilnější a Světlo se teprve připravuje převzít vládu nad světem. Frederick a Otto byli usazeni kousek od ohně. Každý na jedné straně tábořiště a zády k plamenům, aby je neoslnily a oni nepřišli o "noční vidění". Každý z nich měl po ruce svůj meč a roh, na který se mělo zatroubit v případě, že by hrozilo nějaké nebezpečí.

Dlouho se nic nedělo a zdálo se, že tato noc byla jako všechny ostatní. Normální. Frederick v to alespoň doufal.


Prvně si všiml rostoucí temnoty pod kopcem. Jako kdyby něco pohlcovalo měsíční paprsky. Pak se objevila nastříbřená záře. Mlha. Frederick polknul. Postavil se s mečem v ruce a zadíval se do údolí v očekávání. Pokud se něco má stát, stane se to brzy. Z druhé strany vrchu se ozval Ottův roh. Frederick sebou trhl. Chtěl se otočit a vyrazit mu na pomoci, když si všiml pohybů v mlze pod svahem. Svit měsíce byl příliš slabý na to, aby viděl něco zřetelného, přesto věděl, že se tam dole něco hýbe. Karl měl zřejmě pravdu.

Frederick zaklel a připravil se na boj. Když zadul na svůj roh, slyšel již za sebou hluk probouzejícího se tábora. Muži vyskakovali na nohy a chápali se zbraní. Slyšel Ogdenův bručivý hlas a udílení rozkazů. Brzy po jeho boku stáli Nekras spolu s Milicou. Kde byl zbytek strážců a pacholků, to netušil, ale nejspíš na Ogdenův rozkaz chránili další přístupové cesty.

Nekras oblečen do plátového kyrysu s nárameníky a vyzbrojen halapartnou stál po jeho pravici. V jeho fousaté tváři se zračilo odhodlání dnes v noci nezemřít. Milica stál po jeho levici v Taliánské destičkové zbroji a s dvojicí mečů jako pravý bucelario, mistr meče. Doufejme, že to nemá jen na parádu, ale že skutečně je tak schopný, jak jeho zbraně a výstroj vypadají, pomyslel si rytíř a sám cvičně párkrát sekl se svým mečem, dědictvím po svém otci.

Za pár okamžiků se na svazích kopce objevily první postavy. Jejich chůze by v jiných případech mohla být směšná. Na těchto postavách však nebylo směšného vůbec nic. Žádná z nich na sobě neměla kůži a ani lidské maso. Jen kosti, které při životě držela nějaká ďábelská forma magie, která jim též dávala schopnost se hýbat. Některé z chodících koster na sobě měly prastará rezavá brnění a v rukách držely zbraně, se kterými byly nejspíš pohřbeny. Pohybovaly se do svahu směrem k připraveným obráncům karavany.

"U světla! Co to zatraceně je?" zaklel Milica a nervózně přešlápl.

"Nemrtví, kostliví válečníci, prokleté duše navrácené zpět do mrtvých schránek, aby sloužili temným silám," pronesl hlas za nimi. Karl, vyzbrojen tenkým postříbřeným mečem, se k nim připojil a postavil se po boku Milici, "nebodejte je, nesekejte jim končetiny. Drťte lebky a sekejte hlavy. Jen to dokáže duše osvobodit a zrušit kouzlo, které je váže."

Frederick po něm pohlédl s pochybami, rozhodl se však jeho rad následovat. Ať již byl Karl kdokoliv, byl místní a vyznal se v těchto věcech víc, než kdokoliv jiný z karavany. A pokud mu pár jeho rad pomůže přežít dnešní noc, hodlá je využít.


Oživlí mrtví se přiblížili na vzdálenost několika kroků a dvojice strážců karavany jim vyrazila vstříc následovaná Karlem. Frederick jim byl v patách a zamířil rovnou k nejbližšímu nemrtvému. Do prvního úderu vložil svou veškerou sílu, neboť netušil, jak silný úder bude potřebovat na překonání magie, která držela mrtvou schránku pohromadě. Nemrtvý odpověděl svým zrezivělým mečem, který však nebyl překážkou pro kvalitní trpasličí ocel rodového ostří Halstattů. Po prastaré čepeli následovala lebka kostlivce a ten se sesunul na zem v podobě hromádky kostí a železa.

Rytíř však neměl čas na oslavu úspěchu. Z obou stran se po něm rozmáchly další dvě mrtvoly a Frederick musel uhýbat a kontrovat vlastní čepelí. Jakožto velmi schopný šermíř přešel okamžitě do protiútoku a brzy se položil do žáru bitvy. Instinkty ho ovládly a bojoval reflexivně. Vše, co se kdy naučil, nyní využíval a pohyboval čepelí s lehkostí někoho, kdo již nějaký ten boj zažil.

Nemrtvých ale neubývalo. Byli všude. Fred jen doufal, že se ostatním daří přinejlepším tak dobře, jako jemu. I když o tom dosti pochyboval. Nevěřil, že by ostatní měli takové bojové zkušenosti, jako on a i jeho několikrát od zranění zachránila jen jeho kvalitní plátová zbroj. Ostatní měli výstroj méně odolnou. Není divu, že se tedy obával nejhoršího.

O to více překvapený byl, když zjistil, že vedle něj bojuje Karl. A jak. Tokatský baron se pohyboval kolem nemrtvých válečníků s ladností a hbitostí kočky a jeho postříbřená čepel byla rychlá jak blesk. Údery precizní a každý za sebou zanechal hromádku rozsypávajících se kostí. Frederick chtě nechtě nervózně polknul. Během svého putování potkal mnoho schopných šermířů, i několik mistrů, ale toto mu připadalo téměř nereálné. V mysli mu proběhlo dokonce slovo nelidské, ale to rychle zapudil, jelikož Karl byl určitě člověk. Nebo tak alespoň vypadal.

Nemohl se nad baronovou zdatností dlouho pozastavovat, neboť nemrtví válečníci po něm znovu a znovu sekali svými archaickými zbraněmi, a i když umírali ve velkém, nikdo z nich neprojevil ani ždibec strachu. Mrtví se nebojí smrti. Krutá pravda, které se Frederick chtě nechtě musel zasmát. Smích mu vlil do žil novou dávku síly a rytíř se pustil do nového kola ničení nemrtvé hrozby.

Minuty ubíhaly a Frederick si uvědomil, že již stojí téměř zády u ohniště. Kolem něj vřela bojová vřava a všichni doposud stojící obránci byli zatlačeni doprostřed tábora. Viděl tváře Nekrase a Milici, oba dva se pohybovali příliš pomalu, aby mohli vydržet delší boj a rytíř si všiml i několika zranění na jejich pažích. Sám Andrej stál po boku Yaroslawa a Otty, kteří svými těly a čepelemi kryli obchodníkovy schovanky.

Frederickovy oči nalezly Zoru držící v náručí svou mladší plačící sestru. Její oči byly plné odhodlání a lásky ke své sestře. V pravé ruce svírala nemotorně, přesto velmi pevně meč a rytíř nepochyboval, že se v případě nutnosti rozhodne bránit svou sestru všemi svými silami. Její pohled našel jeho a tvrdý výraz dívčiny tváře změkl. Frederick přikývl a chtěl dodat něco na povzbuzení, neměl k tomu však příležitost.
 


Setkání v Tokatu (1/3)

21. května 2017 v 16:51 | Zakantos |  Jednorázovky

Trojice zakrytých vozů, každý tažen dvojicí valachů, se kodrcala skrz neudržovanou lesnícestu táhnoucí se neprostupným a divokým Vinickým lesem uprostřed Tokatského knížectví. Řeka Vina burácela po jejich pravici a bouřlivý proud umocňoval divokost zdejší krajiny, stejně jako další míle divokého hvozdu na druhé straně řeky.

Místní nazývají tento druh hvozdů pralesy. Prý tu rostou bez zásahu již od doby příchodu lidí do zdejších zemí. Někteří z velikánů v tomto hvozdě mají dozajista tisíce let a hustý podrost jen doplňuje dost děsivý dojem z tohoto místa. Skrz mohutné koruny dopadá na cestu velmi málo slunečních paprsků, a kdyby se netáhla podél řeky, nejspíš by byla celá stezka zahalena permanentním šerem.

Andrej Narkow, Wieszanijský obchodník, seděl na kozlíku prvního z vozů a v rukách třímal opratě, řídíc koně skrz nerovnou cestu plnou zatáček a děr. Po jeho boku seděl Ogden, mohutný a na první pohled velmi nebezpečně vypadající válečník, pocházející z Dánské marky. Na zádech měl pověšenou obouruční sekeru a jeho malá očka bedlivě sledovala okolní lesy. Doufal, že se mu případné hrozby podaří zahlédnout zavčasu a varovat své muže, kteří karavanu spolu s ním doprovázeli.

Dva z jeho mužů jeli na dalších dvou vozech a dva v sedlech koní po boku karavany. Žádná velká síla, ale na takto malou karavanu by měla být dostatečná. Málokterá tlupa loupežníků by riskovala boj s pěticí válečníků kvůli trojici vozů, když ani neví, co je převáženo. Trojice pacholků, také vyzbrojených, i když pouze lehce, jen doplňovala obranu karavany.

"Už aby ten proklatý hvozd skončil. Tyhle cesty do Astonice jsou sice výdělečné, ale táhnou se snad věky," zaklel Andrej naváděje koně kolem velké díry v cestě, kterou nejspíš vymlela řeka.

"Hm. Blbej les," odvětil hrubým hlasem Ogden. Málomluvný jako vždy.

Andrej pouze zavrtěl hlavou nad Ogdenovou výřečností a dál sledoval cestu. Ogden nebyl sice nejlepší společník na dlouhé cesty, přesto byl tím nejlepším na ochranu karavany a Andrej to věděl. Svěřil by mu i svůj život. Vlastně přesně to právě dělal. A co víc, nesvěřoval mu jen ten svůj. Při cestě do Tokatu ho doprovázely jeho dvě neteře, Zora a Brana, nyní sedící ve druhém voze.

Andrej je převážel jen neochotně, ale po smrti rodičů mu zůstaly na krku a on je nerad nechával dlouho samotné daleko od sebe. Nyní, když svůj podnik stěhoval do Astonice, se rozhodl přestěhovat i je. Bude je tak mít neustále poblíž. A to znamená méně starostí pro něj. Ogden má kvůli tomu sice pár vrásek navíc, ale za to mu přece platí, ne?

"Jo, blbej les," přitakal nakonec.

"Hele, šéfe, někdo k nám jede," ozval se chvíli na to z konce kolony hlas jednoho ze strážců, Zderada. Andrej ihned přitáhl otěže koním a všechny povozy se zastavily. Ogden seskočil z kozlíku a vydal se směrem k příchozím. Milica a Sulibor, další dva ze strážců karavany sedící v sedlech svých hřebců, se k němu připojili.


Trojice strážců se vzdálila od karavany na několik metrů, ruce na jílcích mečů a seker. Ogden sňal sekeru ze zad a opřel ji toporem o zem. O její zakřivený vrchol si opřel svalnaté paže a společně se svými bratry ve zbrani očekával, až se dvojice jezdců, kteří je pronásledovali, přiblíží na dohled.

Jeden z nich byl bezpochyby rytíř. Válečný oř ušlechtilého chovu a na první pohled zbroj výtečné kvality mluvili za vše. Stejně jako mužovo autoritativní vzezření v kombinaci s typickou aristokratickou aurou, která vždy jemu podobné obklopuje. Mohutný obouruční meč, jehož jílec mu čouhal nad rameno, jen doplňoval celkové charisma rytíře-válečníka. Tvář zarostlá zastřiženým plnovousem a rámovaná dlouhými tmavě hnědými vlasy byla opatřena pronikavým pohledem modrých očí a ošlehanou pletí.

Po rytířově boku jel mladý, jednooký panoš s páskou přes oko. Věkem stále ještě chlapec, ne starší než šestnáct let. Oblečen v kožené lehké zbroji a modrém plášti. Náloketnice a náholenice z ocele a krátký meč v kombinaci s lamačem mečů dělaly z prvotního dojmu v chlapce, muže schopného sebeobrany.

Muži se přiblížili na vzdálenost asi desíti kroků a zastavili své koně.

"Zdravím, pánové. Také na cestě do Astonice?" pronesl rytíř povzneseným tónem typickým pro jeho vrstvu.

Ogden si ho měřil pohledem a jeho dva společníci nadále setrvávali ve stavu pohotovosti. Chvíli se nic nedělo, a jelikož Ogden s odpovědí nespěchal, rytíř pokračoval.

"Jsem Frederik Halstatt, rytíř Řádu Koruny, a toto je můj panoš, Otto. Cestujeme stejnou cestou skrz tento prapodivný les a míříme do Astonice, což by měla být osada na konci lesa. Předpokládám, že je to i vaše cesta."

"Hm. Možná ano, možná ne. Co z toho?" tázal se Ogden nedůvěřivě.

"Co z toho?" překvapeně zopakoval rytíř, "třeba bychom mohli pokračovat společně. Rád poskytnu svůj meč při ochraně vaší karavany, pokud vy poskytnete mně a mému panošovi něco do žaludku a trochu společnosti. Již pár dní jsme nepotkali ani živáčka."

Za Ogdenem se ozvaly kroky a k trojici se připojili Andrej a jeden z jeho pacholků, Yaroslaw. Dřív, než mohl Ogden cokoliv říci, obchodníkovy rty se daly do pohybu.

"Co se to tu děje? Nějaké problémy, Ogdene?"

"Ne," odvětil Ogden a znovu si přejel rytíře pohledem, "nezdá se. Chtějí se přidat."

"Přidat? Ke karavaně? No, proč ne, ne? Další meče se vždy hodí. Co za to chtějí?" tázal se Andrej. Mluvil sice k Ogdenovi, ale otázka byla jasně mířená směrem k rytíři a jeho panoši.

"Rytíři Řádu Koruny neberou za své služby odměny ve zlatě. Přesto, pokud byste měli něco, čím byste zasytili dva poutníky, budeme vám vděční," promluvil Frederick a odpověděl tak na otázku kupce.

"Vidíš, Ogdene, pan rytíř je skutečně čestný chlap. Pomůže nám za trochu jídla. Tak tu nestůj a zpátky na vozy. Yarku, přines rytířům něco k jídlu a pak zpátky na místo. Už jsme se tu zdrželi příliš dlouho," rozdal příkazy Andrej se špatně skrývanou nervozitou. Tenhle hvozd mu už dlouho trápil mysl. Jako kdyby ho neustále něco sledovalo.

Pacholci i stráž se vrátili na svá místa a Yaroslaw rytíře neochotně obsloužil skromnou stravou. Frederick přesto s povděkem přijal a rozdělil se s Ottou přesným dílem. Yarka tím trochu zaskočil, ten to přesto nijak nekomentoval. Málokterý rytíř byl tak "čestný". Karavana se dala do pohybu a Yarek neměl mnoho času na přemýšlení. Sám kočíroval poslední vůz a tak měl brzy plné ruce práce.

Dvojice rytíř a panoš se chvíli na to připojila a vedla své koně po pravé straně karavany, která mířila dál do hlubin lesa. Brzy se cesta odvrátila od řeky a šero obestoupilo povozy. Jen pár paprsků dokázalo prorazit skrz stěnu korun prastarých stromů, které lemovaly stezku. Karavana se tak ubírala dál v přítmí lesa.


Den plynul bez incidentů a mezi rytíři a členy karavany byla vyměněna jen ta nejnutnější slova. Přesto došlo k letmému seznámení mezi muži, tak jak je zvykem u těch, jejichž životem je boj. Vzájemně si poměřovali výzbroj a výstroj a Milica se zeptal i na několik podrobností o Frederikově cestě a Řádu Koruny, o kterém slyšel. Andrejovy neteře se ukázaly až v podvečer, kdy se celá karavana blížila k Nalhozerskému vrchu. To bylo jedno z mála míst, kde šlo ve Vinickém lese tábořit a koně i lidé byli dlouhou cestou již notně unaveni.

Prvně vyskočila z vozů mladší Brana. Asi čtrnáctiletá holčina s krátkými zrzavými vlasy. Přeběhla podél vozů až ke strýcovi, kde se vyhoupla na kozlík po jeho boku. Nově příchozích si ani nevšimla.

Na tváři Fredericka se objevil úsměv. Nečekal, že v karavaně budou přítomny i ženy. O to více byl překvapen, když z vozu vykoukla její starší sestra, Zora. Její dlouhé kaštanově hnědé vlasy, půvabná tvář s plnými rty a velkýma modrýma očima. V jejich čerstvých dvaceti měla pěknou ženskou postavu s křivkami na správných místech.

Frederick byl na místě zasažen jako úderem blesku. Jako z nějakých romantických knih a básní. Nikdy nevěřil na podobné nesmysly, jako je láska na první pohled. Proto si to nedokázal připustit ani teď. Přesto pocit, který ho sevřel v hrudi, nedokázal nevnímat.

Zora se vyhoupla na kozlík vedle Slavy, jednoho z vozků, a rozhlédla se. Její pohled přejel přes Ottu, jehož přítomnost odměnila pouhým pozdvižením obočí, což byl jediný náznak překvapení, který ukázala. Pak se stočil na druhého příchozího, pohledného rytíře.

Frederick její pohled opětoval. Nemohl jinak. Ty velké, jak oceán modré, oči se do něj vpíjely a on nedokázal přerušit kontakt. Uběhla snad věčnost, než pohnula tváří a zadívala se na druhou stranu. Dřív, než ji tvář zakryly kadeře jejich vlasů, všiml si rytíř růže, zbarvujíce její líc. On sám se zachoval jak malý kluk a na obličeji se mu objevil široký úsměv. Ať už byly pocity, které cítil, jakékoliv, nedokázal se jim bránit.


Slava se k ní naklonil a začal jí něco šeptat. Frederick netušil, o co šlo, ale zdálo se, že s ním Zora nesouhlasí, a když nepřestal, vrátila se zpět do vozu. Předtím však obdařila rytíře ještě jedním pohledem s letmým úsměvem. Rytíř byl tak zaskočen, že ho málem smetla větev. Sotva se stihl sklonit, což si vysloužilo smích od Slavy a také od Nekrase, který se přemístil ze zádi na kozlík vedle vozky. Otto je obdařil nahněvaným pohledem, přesto mlčel a na obranu svého pána nic neřekl.

Frederick je ignoroval kompletně. Myšlenkami byl úplně někde jinde. Ta žena ho uchvátila na tolika úrovních, že to nedokázal popsat. A to jí doposud spatřil sotva na několik okamžiků. Toužil ji vidět znovu, mluvit s ní, poznat jaká je a hlavně pochopit, co se to s ním vlastně děje.

Cesta se začala zvedat a stromů v okolí ubývalo. Pomalu se blížili k tábořišti na vrcholku kopce, kde si všichni budou moci odpočinout. Fredericka z přemýšlení vyrušilo lehké zakašlání. Prudce otočil hlavou a pohled se mu zastavil na tváři té, která nyní plnila jeho mysl. Seděla vzadu na voze, nohy svěšené z okraje a ruce v klíně. Pohled upřený na tvář rytíře.

"Jsem Zora, kupcova neteř, a vy?" zeptala se rytíře, aniž by uhnula pohledem, který se propaloval skrz jeho duši. Frederick polkl a zpomalil koně, aby se dostal vedle ní.

"Frederick, Frederick Halstatt, má paní," představil se s pravicí na hrudi a úklonou hlavy, "připojil jsem se ke karavaně vašeho strýce a pravda, nečekal jsem, že budu v přítomnosti tak překrásné dámy. Vědět, že zde potkám anděla, připojil bych se ke karavaně již dříve."

Zořiny líce zahořely růží a oči se sklopily k rukám v klíně. Na tváři ji však hrál líbezný úsměv. "Nejsem dáma, ani paní, a už vůbec ne anděl, sire Fredericku. Jen obyčejné děvče. Přesto děkuji za vaše lichotky."

"Popisuji jen to, co vidím. Pro ostatní jste možná děvečka, pro mě však dáma a nyní i paní mého srdce," odvětil rytíř a upřímnost jeho slov Zoře rozehřála nitro, hruď se jí vzedmula nečekanými pocity a úsměv na tváři rozšířil. Frederick sám byl překvapen tím, co z něj vyšlo, přesto svá slova zpět nevzal. Mluvil, jak byl vychován a nelitoval ani jedné vyřčené myšlenky.

"Pokud jsem skutečně paní vašeho srdce, povězte, rytíři, kam vede vaše cesta, neboť má končí v Astonici, kam jede můj strýc," tázala se Zora věda, že ať již k rytíři pocítila cokoliv, těžko by mohla být něčím víc v životě muže, jehož živobytím byla cesta a dobrodružství. Mysl jí říkala, že to nemůže skončit nijak slavně a že pohádky o princích a princeznách se jí nikdy týkat nebudou a nemohou. Přesto…

"Sám nevím, má paní, sám nevím. Cesty rytířů Koruny jsou nevyzpytatelné. Jedeme tam, kde je nás třeba a pomáháme, tomu, kdo je v nouzi. To je naše živobytí, náš osud," odpověděl Frederick hlasem poznamenaným nevyhnutelností a také slabým náznakem smutku.

"Možná bych mohl v Astonici nějaký čas pobýt. Určitě tam bude nějaká práce pro rytíře. Nějaká tlupa lapků, smečka vlků, či ogr ve skalách," dodal vzápětí o něco nadšeněji.


"To by bylo pěkné, sire," řekla Zora s nadějí v hlase a pohledem plným očekávání. Frederick se usmál též a více nepromluvil, neboť vozy začaly zpomalovat a srovnávat se do kruhu. Zaměstnáni hovorem, si ani jeden ze zamilovaných nebyl vědom ubíhající cesty. Nyní byli na vrcholku kopce a vozkové rovnali vozy do kruhu, aby vznikla provizorní obrana okolo plánovaného tábořiště.

DTS: Kapitola 3.

21. května 2017 v 11:18 | Zakantos |  Druhá tvář světa
Kapitola 3. - Běž Johne, bež!

Další půlhodinu strávili ve vzájemném mlčení rušeném pouze tichou keltskou hudbou vycházející odkudsi zpoza baru. Nejspíš právě tam měl hostinský umístěnou hudební sestavu se svým vytříbeným playlistem, na kterém bylo očividně od všeho něco. Alespoň má jistotu, že splní přání každého ze štamgastů a nikoho neupřednostní. John ho navíc podezříval, že schválně pouští zrovna ty skladby, které zapadají do aktuální atmosféry, aby ji tak podtrhl a vyzdvihl všechny emoce. Nejspíš si to vážně užívá, parchant jeden.

Co však trápilo Johnovu mysl více, než barmanovi úchylky, byly informace, které mu poskytla Katka. John nebyl obyčejným smrtelníkem. Alespoň to tvrdila. A pokud to mohl někdo objektivně posoudit, určitě to byla čarodějka. Ta se v těchto věcech musí vyznat, ne? Jaký jiný důvod by mohla mít, aby mu tvrdila něco tak šíleného a neuvěřitelného. Johna nic nenapadalo.

Pokud měla pravdu, pak není pochyb o tom, že mu jeho "neobvyklost" zachránila život. Bez ní by nebyl schopen vstoupit do baru, nikdy by se nesetkal s Káťou a to by znamenalo, že by ho Lovci určitě zabili. Ač netušil, čím je tak neobvyklý, Johnovi bylo jasné, že svým schopnostem vděčí za vše. Neměl by je tedy hned odsuzovat. To může přeci bez problému udělat později. Prvně musí zjistit, jestli vůbec nějaké má.

"Říkala jsi, že nejsem obyčejný, tedy normální člověk," přerušil John ticho a otočil se čelem ke Kátě. Té se na tváři rozlil úsměv od ucha uchu. Na to, že byla gothička, se usmívala opravdu hodně.
"Takže už se s tím smiřuješ? Super!" zajásala rozzářeně, "no jasně, že nejsi normální. Kdo taky dneska je, že? Určitě musíš být víc než jen smrtelník. Jak jsem říkala, bar tu není pro každého. Pravda však je, že netuším, co jsi."

Na čele se jí objevily vrásky a tvář se stáhla do zamyšleného šklebu. Nebýt černého mejkapu a piercingů, nejspíš by to byl roztomilý pohled.
"A to znamená?" naléhal John s lehkou dávkou nervozity. Pokud mu řekne, že je nenormálně normální, bude to fakt trapné.
"Nevím. Nemělo by se to dít. Mé nadání by mi mělo říct, v čem jsi zvláštní. Nic však nevidím. Vůbec nic. Jako by si byl fakt jen obyčejný smrtelník. Divné," odvětila Káťa a zamyšleně začala poklepávat ukazovákem levé ruky na bradu.
Jo, sem nenormálně normální. Můj život v kostce, pomyslel si John a tiše vzdychl. Otočil se zpátky k baru a dopil pivo ze sklenice. Barman se na sklenici jen podíval a ta se sama naplnila až po okraj zlatavým mokem. Johnovi vylétlo obočí úžasem, ihned se však zase uklidnil. Proč by ho měla taková maličkost překvapit. Nejspíš další kouzlo, nebo něco takového.
"Zajdeme za babičkou," prohodila z ničeho nic Káťa rozhodně, "to ona mě všechno naučila, a pokud někdo něco bude vědět, je to ona."
"Babička? Má taky spoustu piercingů?" tázal se překvapeně John a jen co otevřel pusu, hned mu bylo jasné, že tenhle typ žertu asi nebyl moudrý.
"Že já tě proměním v něco nehezkého, malého a hodně slizkého?" varovala ho ihned Káťa a namířila na něj prst. John se podvědomě přikrčil. Ne, že by mu to bylo proti magii co platné.

"Babička je ctihodná dáma. Kdyby si ji potkal na ulici, netušil by si, že je čarodějka. I když je trochu staromódní. Zasekla se v předminulém století a stále odmítá všechnu moderní technologii," pokračovala mladá čarodějka klidnějším tónem, "hlavně se před ní nezmiňuj o počítačích, telefonech a podobně. Měla by tě za cvoka. Ona na tyhle věci fakt moc není."
"Stylová dáma, která ví co je dobré," prohodil John upřímně a vysloužil si za to další z Kátiných patentovaných úsměvů. On sám technice nikdy moc nevěřil. Ne, že by byl s počítačem levý, měl však tu zkušenost, že ho podle něj, či podle mobilu, ihned vystopovali Lovci. Od té doby nevlastnil nic elektronického.
"Ani nemáš tušení jak," řekla a hodila na barový pult několik bankovek. John se chystal též zaplatit, čarodějka ho však zastavila s tím, že dnes to je na ní. Na to ho vzala za ruku a vytáhla ho ven z baru na ulici. Po jedné straně ji kráčel nebezpečně vyhlížející pitbul, na kterého John úplně zapomněl, a po druhé on. Prapodivná trojice. Naštěstí bylo brzy ráno a na ulicích nikdo nebyl.
John se nechal Káťou vést a pomalu a jistě ztrácel přehled o tom, kde se vlastně nachází. Čarodějka zahnula tu a támhle a několikrát vymetli úzké uličky mezi bytovkami, o kterých John ani netušil, že existují. Nebýt Káti, byl by již dávno ztracený. A přestože šli již dobrou půlhodinu, odmítal se tvrdohlavě zeptat, kdy tam už budou. Nějak podvědomě tušil, že by za to mohl dostat Kátin oblíbený úder do žeber.
Přeběhli ulici a zamířili do ústí jedné z dalších úzkých bočních uliček. John byl připraven následovat Káťu dovnitř, narazil však pouze do jejich zad. Ihned se omluvil, avšak Káťa jeho slova jako by vůbec nezaregistrovala. Teprve nyní si John všiml, že v uličce nejsou sami.
Na druhém konci uličky stála osoba, dle postavy nejspíš muž, oblečená v černém plášti a s kloboukem na hlavě. Johnovi přeběhl mráz po zádech a z jeho hrdla se ozvalo tiché zaúpění.
"To přece není možné, nemůže být," pronesl tiše dřív, než si stihl uvědomit, že vůbec otevřel pusu. Kátin pitbul tiše zavrčel. Káťa samotná pustila Johnovu ruku a zamyšleně postavu pozorovala.
"To vyprávěj jemu," odvětila stejně tiše, "změna plánu, Johne, budeme sebou muset hodit a pokusit se jim zmizet. Pokud je nedokázala zničit moje magie…"
Konec věty zůstal viset ve vzduchu a s ním i nevyslovené domněnky. John se začal potit. Tohle přeci nemůže být pravda. Sotva si myslel, že se Lovců zbavil, ukázalo se, že ty parchanty nelze zabít. Ne magií. Magií! Čím je proboha má zastavit, když na ně nefunguje ani magické spálení na popel.
"Johne, Johne, to od vás nebylo hezké, snažit se utéct," pronesl muž klidným tónem a jeho hlas se nesl přes celou uličku.
"A od vás také ne, slečno čarodějko. Vskutku nevychované," dodal druhý z Lovců, který se z ničeho nic objevil po boku prvního, "nás však nelze zastavit tak snadno. My neumíráme, nemůžeme."
Prosté a jednoduché konstatování, které by John raději neslyšel. Nezdálo se však, že by to Káťu příliš rozházelo. Nadále zamyšleně pozoroval dvojici Lovců. V levé ruce vodítko, pravou ruku vzdorně v bok.
"To tvrdila spousta týpků. Ale málokdo z nich to může tvrdit stále," na tváři se ji objevil úsměv. Úsměv, opravdový a nehraný. Alespoň tak připadal Johnovi. Jak se může usmívat? No jasně, vždyť je šílená. Málem bych zapomněl, pomyslel si. Nahlas to však neřekl. Stále měl pud sebezáchovy.
Káťa ho z ničeho nic chytla za ruku a rozběhla se do ulice napravo od uličky. John se sotva stačil vzpamatovat, přesto ji poslušně následoval. Znovu byl na útěku před Lovci. Tentokráte však nebyl sám. Podařilo se mu do toho úspěšně zatáhnout mladou holčinu a ohrozit tak její život. Skvěle Johne, opravdu skvěle.
Myšlenky se mu honily hlavou a úplně přestal registrovat cestu, kterou ho Káťa vedla. Plně se oddal jejímu vedení a doufal, že je z toho dostane. On sám už ztratil naději.
Vběhli do další ulice, která byla plná zaparkovaných aut. Káťa pustila jeho ruku a v běhu několikrát luskla prsty. Johnovi se zdálo, že zaslechl prapodivná slova vycházející z jejich úst. Jazyk, pokud to vůbec jazyk byl, však neznal. Rozhodl se to tedy ignorovat. Účinek Kátina počínání se dostavil záhy.
V celé ulici se všem autům rozsvítila světla a nastartovaly motory. Zároveň s tím se v mnohých z nich spustily alarmy a houkání a pištění zaplavilo ulici. Přechod z úplného ticha do šílené symfonie kvílení byl pro Johnovi uši bolestivým zážitkem. Než se mohl chytit za uši, znovu v pravačce ucítil Kátinu ruku a běh započal nanovo. Kátino hlasité výsknutí ho probudilo z omámení a on si všiml, jak se všude po stranách ulice rozsvěcuje v oknech, a ozývají se hlasité kletby. Sotva doběhli na konec ulice, již bylo na chodnících několik desítek majitelů, kteří kontrolovali své motorové miláčky.
Lovci, pokud je pronásledovali, se tak bezpochyby ocitli uprostřed mumraje naštvaných lidí. John pochyboval, že by je mohli zastavit, přesto byl rád za každou chvíli navíc, kterou jim mohli poskytnout. Snad je všechny nepostřílí. Další nevinné oběti, to by John opravdu nedokázal snést.
Káťa ho táhla dál a brzy neslyšel nic jiného, než dusot jejich kanad, psí oddechování a ozvěnu svých vlastních bot. Odvážil se ohlédnout a nespatřil za sebou nic než prázdnou ulici. Nikdo nikde. Že by se jim ztratili?
Ne, támhle jsou. Zpoza rohu, asi sto kroků za nimi, vyběhla dvojice mužů a sprintovala směrem k nim.
"Musíme se jim někde ztratit. Nemůžeme je přivést k babče," konstatovala prostě Káťa a její hlas byl překvapivě klidný. Vůbec se nezadýchala. John mezitím sotva popadal dech a v boku ho již začínalo píchat. Dva šílené sprinty za noc, to na něj bylo moc. Jeho jedinou odpovědí tak bylo bezhlesné přikývnutí. Na slova neměl energii. Musel dýchat. Nahlas.
Zdálo se, že přeci jen jim zbylo nějaké to štěstí. Když zatočili do další ulice, přijížděl ke zdejší zastávce autobus. Takový ten prastarý rozkodrcaný krám, do kterého se člověk bojí nastoupit, neboť jeho řidič je šílenec, co za nocí brázdí ulice města bez ohledu na předpisy.
Bez ohledu na Johnovi názory ho vtáhla i s pitbulem přímo do zavírajících se dveří autobusu plného mladých studentů, z nichž většina byla v dosti podnapilém stavu. Nikdo si jich však nevšímal. Byli jen další cestující jedoucí domů z nějaké podařené party.
Autobus ze zastávky vyrazil jak raketa a jak John předpokládal, řidič se s nějakými předpisy skutečně nezaobíral. Ulice byly prázdné a i přesto, že autobus sotva držel pohromadě (pravděpodobně jen náhodou), řidič přišlápl plyn až na podlahu. Když se Lovci objevili na křižovatce, autobus kolem nic doslova proletěl a mířil dál do noci.
"Tři zastávky a vystupujeme. To by nám mělo dát náskok. K babče už to není daleko," odpověděla Káťa na Johnovi nezodpovězené otázky a na tváři ji hrál její trademark úsměv. V Johnově mysli se znovu objevilo slovo "šílená" a něco na jeho obličeji ho nejspíš prozradilo, neboť vzápětí ucítil čarodějčin loket pod žebry. Slovy to však nekomentovala. Nebylo třeba, vzkaz byl pochopen.
Během cesty autobusem se nestalo nic překvapivého. Pokud nepočítáme trojici holčin, které začaly na Johna ukazovat a posmívat se jeho znavenému vzezření. Johnovi bylo jasné, že po tom zběsilém úprku musí vypadat opravdu stylově. Na holčiny se však jen zamračil. Na víc neměl sílu. Jejich smích to však jen zintenzivnilo. Alespoň do doby, než jim všem začala téct krev z nosu.
John se otočil ke Kátě se zdviženým obočím. Ta ho obdařila pokrčením ramen a letmým úsměvem. Odněkud vytáhla další žvýkačku a potěšeně začala přežvykovat jako kdyby nic. John znaveně zakroutil hlavou a jal se sledovat okolní ulice doufaje, že nespatří své pronásledovatele. Nikde se však nikdo neobjevil.
Autobus opustili dle plánu. Káťa ho čapla za ruku a už ho zase táhla ulicemi. A John? Ten jako vždy poslušně následoval jejího vedení.

Stával se z toho zvyk a John si začal uvědomovat, jak moc na ní byl v posledních několika hodinách závislý. Vždy se chlubil tím, že si dokáže pomoci sám. Však úspěšně utíkal víc jak pět let. A vždy sám. Posledních pár hodin se však změnilo úplně vše. Nebýt Káti, byl by již mrtvý a moc dobře si to uvědomoval. To mu na vnitřním klidu moc nepřidalo.

Nemohla utéct víc jak čtvrthodina, když tu se před nimi objevil rodinný domek, nijak velký, přesto musel patřit někomu majetnému. Popravdě moc nezapadal do zdejší zástavby. Architekturu by přirovnal k něčemu viktoriánskému. Pokud by přivřel obě oči. Mělo to jisté starosvětské kouzlo a John si nemohl nevšimnout překrásné zahrady, která k domu patřila. Měli tu dokonce malý rybníček s párem labutí. Být to někdy jindy, John by se nad tím bezpochyby pozastavil. Po dnešní zkušenosti to však jeho mozek vzal jako fakt a netrápil se tím. Labutě a rybník uprostřed města? Proč ne.

Káťa se zastavila před zdobenou brankou, jediným vstupem do domu obklopeného živým plotem a John si všiml, že zde nikde nevidí vjezd pro auta a garáž.

"Tak, tady bydlí. Pěkný, ne?" oznámila čarodějka prostě, "měla by nás už očekávat."

A taky že ano. Branka se před nimi sama od sebe otevřela a ozvalo se jen lehké zaskřípání starých pantů. Před nimi byla kočičími hlavami dlážděná cestička k velkým dubovým dveřím, nad kterými visela dvojice archaicky vypadajících luceren.

"Říkala jsem ti, že je fakt hodně stará. Tak pozor na pusu," upozornila ho vážně Káťa a vydala se přímo ke dveřím. Branka se za nimi zavřela a Káťa lusknutím prstů zbavila pitbula obojku. Ten se na Johna nebezpečně podíval a s tichým varovným zavrčením se vzdálil od dvojice. John vzkaz pochopil. Neopovaž se paničce jakkoliv ublížit, nebo ublížím já tobě.

Dubové dveře se před nimi otevřely stejně jako branka a Káťa vedla Johna suverénně přímo do nitra domu. Prošli potemnělými chodbami a několika místnostmi až došli do jediné osvětlené.

Johnovi připomínala viktoriánský pokojík se vším, co k tomu patří. Drahá čalouněná křesla, čajový servis na ozdobně vyřezávaném stolku, těžké závěsy zakrývající okna a samozřejmě krb zabudovaný přímo do stěny, ze kterého sálalo teplo a který ozařoval celou místnost.

V jednom z křesílek seděla starší paní s dlouhými do drdolu spletenými hnědými vlasy. Oblečená byla v dlouhých zelených šatech, které John vídal na obrázcích historických časopisů. V ruce držela šálek čehosi a zpoza svých půlměsícových brýlí pozorovala bystrým zrakem příchozí dvojici.

Na první pohled vypadala místnost i paní jako výjev z předminulého století. Jako kdyby prošel bránou času a vstoupil do historie. Bylo to útulné a příjemné na pocit. Vzduch voněl po skořici a malinách. Johnovi se tu líbilo.


"Vítej, Honzo, konečně si se vrátil domů," prolomila ticho babička a John na ni vykulil oči. Koutkem oka si všiml, jak se k němu Káťa otáčí a vyslovuje otázku, která mu též vytanula na mysli.



"Domů?"

DTS: Kapitola 2.

21. května 2017 v 11:14 | Zakantos |  Druhá tvář světa
Kapitola 2. - Bar Třináct černých koček

Muž seděl na barové stoličce a v hlavě se mu přelévaly myšlenky jako mořské vlny. A že měl o čem přemýšlet. Vedle něj seděla dívčina, která před malou chvílí proměnila dva z nejnebezpečnějších nájemných vrahů v hromádky popela pouhým lusknutím prstů. A to takovým způsobem, jako kdyby to dělávala denně a jako kdyby se nejednalo o nic zvláštního. Bez známky slitování či přemýšlení nad celou věcí. Prostě *lusk* a je to. Bez jakýchkoliv výčitek.

Ne, že by on sám za mrtvé lovce ronil slzy. Přeci jen jej pronásledovali déle než pět let přes všechny kontinenty a desítky států a měst. A celou tu dobu se jej pokoušeli zabít. Ne, vůči někomu takovému nemohl cítit soucit, či lítost. Na druhou stranu, způsob, jakým zmizeli ze světa, byl nanejvýš znepokojivý. Ne, znepokojivý ne. To je příliš slabé slovo. Děsivý, šokující, neuvěřitelný. To jsou ty správné výrazy popisující pocity, které má ze způsobu smrti lovců.
Z myšlenek ho vytrhlo hlasité odkašlání dívčiny, která se očividně pokoušela přilákat jeho pozornost.

"Tak co, pozveš mě, hezoune?" prohodila tázavě, přičemž mrkla směrem ke své již prázdné sklenici, "čekala jsem, že budeš trochu v šoku, ale tebe to přepadlo opravdu hodně, co?"

Muž se zmohl na pouhé přikývnutí. V krku měl sucho a mozek mu nepracoval tak, jak by měl. Přesto se dokázal ovládnout alespoň natolik, aby přilákal pozornost barmana a naznačil mu kývnutím svou objednávku. Nemusel toho ani moc říkat. Barman se od nich nevzdálil nijak daleko a tak pro něj nebyl problém pochopit celou situaci. Pravda je, že ho to nechávalo úplně klidným a na jeho tváři se neobjevily žádné emoce. Jako kdyby se zde nic výjimečného nestalo.

"Jmenuji se Kateřina, ale pro přátele jsem Káťa," představila se jednoduše, "a jak říkají tobě? Hm?"

"Ehm, John, John Farlow" odpověděl chraptivě. Krk měl stažený a byl rád, že se mu vůbec podařilo promluvit. Potřeboval se napít. Něčeho ostrého. Hodně ostrého.

Hostinský nejspíš pochopil okamžitě a před Johnem se objevila sklenice s temně rudým nápojem. Přesná kopie toho, co pila Káťa. Raději nepřemýšlel, co je to vlastně za vynález. Dřív, než by ho mohly přemoci pochyby, obrátil rychlým pohybem sklenici dnem vzhůru. V mládí jako student zkoušel vskutku různé věci. Pil dokonce i absint a zkoušel i čistý líh, jen proto, aby si dokázal svou odolnost. Tenkrát si myslel, že nic nemůže být horší. Jak jen se tenkrát mýlil. To, co mu hostinský nalil, ať již to bylo cokoliv, mu propálilo krk až na dřeň. Johnovi zbělely klouby na rukou, jak zuřivě zatínal prsty v pěst a přemáhal touhu zařvat. V koutcích očí se mu objevily slzy a na čele zaperlil pot. Smrt by možná byla vysvobozením.

"Ostrý co?" zasmála se Katka a poplácala ho povzbudivě po rameni, "zatni zuby, brouku. Časem si zvykneš."

John netušil, jak dlouho to trvalo, ale když konečně přemohl touhu zakřičet jak ženská, protřel si oči a zhluboka se napil z půllitru chladivého piva, které osvěžilo jeho spálený krk.

"Tak tohle by zabilo i koně," prohodil tiše, neboť jeho hlasivky se doposud nevzpamatovaly z bolestivého podnětu způsobeného tajuplným chlastem, "a možná ne jen jednoho."

Na každý pád, tento likér mu rozhodně osvěžil mysl. Pokud byla doposud zaseknutá z šoku a překvapení, nyní znovu pracovala na plné obrátky a čistě jako kdykoliv dřív.

"Andělská krev dokáže divy," vysvětlila Káťa a sama si lokla ze své sklenice. Nejspíš byla již dostatečně zvyklá a pravděpodobně měla jícen z oceli. Jinak si John nedokázal vysvětlit její klid, se kterým tento smrtící nápoj pila. Samotný název likéru raději ani neřešil. Ne, že by věřil v opravdovost onoho názvu, ale v tomto baru se zřejmě slovo "jisté" stávalo velmi, velmi nejistým.

"A teď by si mi, Johne, mohl říct, proč tě ti dva ňoumové vlastně pronásledovali. Rozhodně nevypadali jako někdo, koho můžeš běžně potkat na ulici," tázala se dívčina.

"Ne, takové skutečně nepotkáš," odvětil uvolněněji John. Jako kdyby si právě uvědomil, že jeho pronásledovatelé jsou konečně mrtví a že mu z jejich strany již ve skutečnosti nic nehrozí.

"Pravda je taková, že se jednalo o jedny z nejnebezpečnějších lovců lidí, které si lze najmout. Samozřejmě pokud má člověk dostatečně velkou hotovost. A k mé proklaté smůla, můj bratr ji má. Šli po mě pět let. Ať sem se hnul kamkoliv, vždy mě následovali. Vždy objevili moje stopy, i když sem se je snažil zakrýt sebevíc. Nikdy to nebylo dost," vysvětlil dívčině, která shlédla ze své stoličky na dvě hromádky na zemi.

"No, na to jak velcí zabijáci to byli, toho z nich moc nezůstalo," prohodila nenuceně a pokrčila rameny, jako kdyby na ni neudělali sebemenší dojem.

"No, ehm, to nezůstalo," pronesl trochu zaškrceně. Teď, když na to přišla řeč, měl skutečně hodně otázek. A dívka si toho byla zřejmě vědoma.

"To, co si viděl a co tě tak…ehm… řekněme překvapilo. Co si o tom myslíš. Hm?" zeptala se a odhadla tak směr Johnových myšlenek.

John netušil jak na to odpovědět. To, čeho byl svědkem, by se dalo nejlépe popsat jako filmové triky z Hollywoodu, či jako nějaká magie jako z Harryho Pottera. V obou případech něco, čemu mohl jen stěží věřit. Tedy alespoň v případě, že by toho skutečně nebyl svědkem. Ne, tady to nebyl žádný trik či iluze. Ti muži byli skutečně mrtví. Spálení na popel. Zatraceně. Snad na stará kolena nezačne věřit na kouzla a čáry ne? Na to je vážně již příliš starej.

"No?" přerušila tok jeho myšlenek dívka.

"No, kdybych nevěděl, že je to úplný nesmysl, považoval bych to za magii. Za nějaká kouzla a čáry, He, he, jak z nějakého fantasy filmu," odpověděl s nuceným úsměvem John. Bylo to skutečně hloupé. Magie. Pche.

"Ty nevěříš na nadpřirozené jevy? Na věci nevysvětlitelné? Věci, jak se říká, mezi nebem a zemí?" zkoušela to nadále Kateřina jako nějaký tazatel při výslechu.

"Ne, to skutečně nevěřím. Zkušenost a vědomosti mi říkají, že vše lze vysvětlit pomocí praktických věd. A pokud něco vysvětlit neumíme, tak to ještě neznamená, že to vysvětlit nejde," argumentoval John, který začal znovu získávat pevnou půdu pod nohama. Sám sebe utvrzoval a přesvědčoval tak dokonale, že tomu dokonce již začínal sám věřit.

"Víš, nejspíš máš pravdu. Skutečně existují věci, které nedokážeme vysvětlit. Ale přitom je vysvětlit nějakým způsobem určitě lze. Jo, určitě máš pravdu," přitakala s vážným výrazem ve tváři Katka kývajíc přitom hlavou na souhlas, načež se ji na tváři rozlil poťouchlý úsměv, "a teď mi určitě dokážeš, pomocí těch svých věd, vysvětlit i to, jak je možné, že si my dva rozumíme. Ty si Američan a pochybuji, že umíš byť jen jediné slovo česky. A já angličtinu již od školy doslova nesnáším."

John vytřeštil oči a nevěřícně na Kateřinu zíral. To přece nemohla být pravda!

"Musíš uznat, že je to super!" zazubila se na jeho výraz v odpověď, "k čemu slovník, když ovládáš nepochopitelné síly. Hm?"

Pro Johna to byl skutečně velký šok. Větší, než by si sám chtěl připustit. Přeci na něj musela mluvit anglicky, ne? Česky, či jaký že to jazyk používají v téhle zpropadené zemi, neuměl vážně ani slovo a pokud ona nemluvila anglicky…To bylo vskutku víc, než dokázal za tak krátkou chvíli snést. Rukama si zakryl tvář a prsty si mnul spánky doufaje, že se probere z tohohle zatraceného snu do světa, kde je zase všechno normální. Žádná Kateřina, žádný šílený bar a hlavně žádná magie. Bohužel, tak jednoduché to nebude. To si uvědomil po chvíli také. Zhluboka vydechl a zakroutil hlavou.

"Asi jsem se vážně zbláznil. Jak je tohle možné? Jak?" ptal se sám sebe.

"Nesmíš o tom moc přemýšlet, brouku. Lepší je to prostě přijmout a neřešit to. Pro zelenáče je to vždycky těžký. Tak proč si to zbytečně komplikovat. Hm?" snažila se ho utěšit Káťa a při tom ho lehce poplácávala po rameni. Barman mu mezitím přistavil další likér. Tentokráte sytě zelený.

"Dej si Ropuší sliz a bude ti fajn. Je to sice pití pro děti, ale řekla bych, že pro tebe bude akorát," zaculila se na něj a vlepila mu pusu na tvář.

John trochu pookřál a zbytek vyřešil nabídnutým chlastem. Skutečně to bylo slabší než Andělská krev. Přesto se po tom musel otřepat a uklidnit dech. Mysl mu pracovala na plné obrátky a ze všech sil se snažila přizpůsobit změnám, které zažívala. Nepřemýšlet o tom. Přijmout to. Skutečně skvělé rady. Ach, kéž by to bylo tak jednoduché. Přesto učinil velký krok "vpřed" a podařilo se mu zklidnit své rozbouřené myšlenky.

"Takže ty si něco jako, ehm, čarodějka?" zeptal se nevěřícně se zdviženým obočím a lehce odlehčeným úsměvem, jako kdyby se jednalo o vtip.

"No, dá se to tak říct," souhlasně pokývla dívčina přičemž pokrčila rameny a úsměv mu oplatila, "je to samozřejmě složitější, ale proč ti to zbytečně komplikovat. Hm?"

"Tedy,… ehm… ti dva lovci,… to, že ti rozumím,…to všecko je vlastně nějaký kouzlo. Správně?" pokračoval John ve svých otázkách.

"Jo, přesně tak. No není magie super?!" zasmála se potěšeně Katka ukazujíc na něj prstem a lehce varovným tónem dodala, "i ty musíš uznat, že je, zelenáči. Nebýt magie, tak je z tebe teď mrtvola."

Chtě nechtě, John musel přikývnout. Měla naprostou pravdu. Kdyby ho nezachránila pomocí svých…kouzel…tak by se teď válel po podlaze v kaluži krve a s několika průstřely. Bez ní by z něho touhle dobou byl již zatracený cedník.

"Děkovat mi nemusíš. Udělala bych to tak jako tak. Takové jako jsou oni, tu nemáme rádi," dodala dřív, než se zmohl na poděkování, které měl už na jazyku. Jako kdyby četla jeho myšlenky. Ale to přece nemohla, ne? To by bylo teprve šílené! Na její tváři se mezitím rozlil skutečně široký úsměv, který Johnovi nemohl uniknout. Hlasitě polknul, což u Káti vyvolalo další záchvat smíchu.

"Buď v klidu, brouku, myšlenky číst neumím. Jen dokážu vidět víc, než jiní," uklidnila ho a doprovodila to letmým mrknutím. Pravda, Johna to zrovna dvakrát neuklidnilo, ale stále lepší jak nic. Přeci jen mu zachránila život a tak může projevit trochu slušnosti a akceptovat to, jaká je. I když slovo "abnormalita" ho napadlo více než jednou. Nahlas to však pronést nehodlal. Riskování měl pro dnešek víc než dost.

"A co bude teď? Mohu normálně odejít? Nebo mě tu budete držet, abych o vás nemohl nikomu říct?" ptal se opatrně a s náznakem napjatosti v hlase. Tohle ho totiž více než jen trochu trápilo. Pokud tihle "lidé" tvořili nějakou uzavřenou společnost, asi by nebyli moc nadšení, kdyby o nich každému vyprávěl. Být na jejich místě, nejspíš bych každého nezvaného hosta oddělal čistě pro jistotu. Na druhou stranu, mohli by projevit trochu soucitu. Rozhodně by jim za to byl vděčný.

"Nemusíš se bát. Pokud chceš, můžeš bar kdykoliv opustit. Vážně. Nic ti nehrozí," odpověděla s klidem Katka, "a co se prozrazení naší přítomnosti týče. To je to poslední, čeho se bojíme."

Otočila se k němu a s vážností ve tváře se ho zeptala: "Upřímně, myslíš si, že by ti tohle všechno někdo věřil? Vážně? Hm?"

Zase měla pravdu. Ženská jedna zatracená. Johnovi nezbylo než jen zavrtět hlavou. On sám by tomu nevěřil ani za mák, kdyby to neviděl na vlastní oči. A přesto mu to doposud dělalo problémy.

"No dobrá, mám pár dalších otázek," prohlásil z ničeho nic živě. Když už mu nehrozí žádné nebezpečí, či to alespoň v tuto chvíli tak vypadá, tak ať tu nestojí jen tak, jako kůl v plotě. Přeci jen objevil pro něj úplně neznámý svět. A jak se zdá, dívčina je ochotná zodpovědět jeho otázky. Tak proč se neptat. Otočil se zády k barovému pultu a rozhlédl se po celém podniku. Při vstupu ho prolétl pohledem jen zběžně. Nyní měl dost času na to, aby se mohl podívat důkladněji.
Kateřina se postavila po jeho bok a sledovala pohyb jeho očí. I jí byla zřejmá změna, která se udála v Johnově mysli. Začínal chtě nechtě přijímat vše, co se na něj sypalo. Ne, že by měl zrovna na výběr.

"Co je tohle vlastně za místo?" ptal se, zatímco přejížděl očima po místnosti.

"Bar u Třinácti černých koček,… tedy tak tomu alespoň říkáme my, zdejší štamgasti. Jak si asi pochopil, není to zrovna obyčejný bar," odpověděla věcně dívka s kamenným výrazem ve tváři," pravda je, že je to jedno z mála míst, kde se může náš druh scházet a nebýt přitom nikým, či ničím, rušen."

"Tomu celkem rozumím," odvětil ironicky John, čímž si vysloužil nepříjemný a dobře umístěný šťouchanec loktem do žeber.

"Nezapomeň, kdo ti zachránil krk, zelenáči," odfrkla si po dobře odvedené práci, zatímco si John třel bolavé místo, "ale jinak máš pravdu. Někteří z nás nejsou tak normální, jako já. A tím normální myslím samozřejmě jejich vzhled. Pochybuji, že by se například Zlaťák, či Rezka mohli napít v normální hospodě."

"Rezka? Zlaťák? Nějací tví přátelé," ptal se se zájmem, neboť to byla vskutku zajímavá jména. Tedy alespoň v normálním světě. V tomto světě mohlo jít o běžná jména. Kdo ví, co by si místní mysleli o jeho vlastním jméně.

"Rezka je amazonka. Válečnice s démony. Zlaťák je elf. Druid co mluví se stromy a zvířaty," vysvětlila prostě a jednoduše Káťa, jako kdyby se nejednalo o nic pozoruhodného.

Jediné, na co se John zmohl, bylo vyvalení očí. Znovu.

"Démoni? Mluvení se stromy? To přece není možné!" odsekl s nedůvěrou a s notnou dávkou šoku. Brzy si však uvědomil, jak naivní jeho výlev byl. Samozřejmě že je to možné. Tihle lidi…tvorové…jsou všechno, jen ne normální. Proč mě překvapuje, že jeden z nich zabíjí démony a druhý mluví s kytkami! Dyť oni to berou za samozřejmost! Zatraceně, největší exot sem tu nakonec nejspíš stejně já. Já, nula, která nic neumí a nijak nevyniká. Sakra!

Nebyl si vědom, že by poslední věty řekl nahlas. Přesto mu na ně Káťa odpověděla: "Nula? Nemyslím si. Víš, Třináct černých koček nedokáže najít každý. Ve skutečnosti ho nedokáže najít nikdo z Nich. A těmi "Nich" myslím normální lidi."
"Ale…," chtěl okamžitě argumentovat John. Káťa ho však nepustila ke slovu.

"Ani ti lovci nebyli normální. To jsem věděla od první chvíle, co jsem je spatřila. Proč myslíš, že byli tak dobří? Hm? Samozřejmě že nebyli normální," odpověděla mu dřív, než se stačil zeptat, "a co se tebe týče. Ani ty nemůžeš být obyčejný. Jak jsem řekla, žádný obyčejný člověk bar najít nedokáže. Od toho tu jsou ochrany…A ano, myslím tím samozřejmě magii."

Její vysvětlení Johnovi nedávalo žádný smysl. Vždyť to znělo šíleně! V čem byl nenormální? Neuměl kouzlit, nelovil démony a byl si stoprocentně jistý, že se stromy a zvířaty nemluví. Kdyby jo, tak by neměl na levém lýtku kousanec od toho zatraceného boxera, kterého na něj pustil jeho ďábelský bratr. On prostě nemohl být jedním z nich. Ne, to bylo bláznivé, nesmyslné, iracionální!

"Vím, že tě to šokuje a že tomu nevěříš. Ale smiř se s tím. Jsi jedním z nás. A to nezměníš," řekla s osudovým klidem Katka. John se nyní cítil jako někdo, kdo ztratil poslední zbytky naděje. Pokud měla pravdu, a všechno nasvědčovalo tomu, že ji má, tak byl něčím zvláštní. Byl podivín, šílenec, abnormalita. Dokonce se mu v mysli objevilo i slovo "zrůda", ale to raději ihned zahnal. Káťa byla možná zvláštní, ale zrůda určitě ne. Na to byla příliš… ehm…pohledná. Svým speciálním způsobem.

John nahlas vydechl a otočil se zpět k baru, kde na něj již čekala další sklenice zeleného Ropušího slizu. Otočil ji do sebe a zhluboka se nadechl. Tohle byla ta nejneuvěřitelnější noc v jeho životě.

"A to ještě není zdaleka všechno, zlato," dodala s dalším ze svých kouzelných úsměvů dívčina. John si ani neuvědomil, že znovu viděla přímo do jeho nitra.

DTS: Kapitola 1. (2/2)

21. května 2017 v 10:49 | Zakantos |  Druhá tvář světa
Kapitola 1. - Lovci (2/2)



Uběhlo několik minut, když se za ním ozvaly kroky nejméně dvou osob jdoucích k baru. Jedna z nich zamířila nalevo a druhá napravo od něj. Muž vzápětí tiše zaúpěl. Poznal černé pláště a klobouky lovců. Na útěk nemohlo být ani pomyšlení. Byli příliš rychlí, příliš schopní. Když už jednou dohnali svou kořist, byla předem odsouzená k smrti. Taková byla jejich reputace.

Snažil se tvářit co nejméně zaujat jejich příchodem a dál hleděl do piva. Naivně doufal, že prostě odejdou. Že si ho nevšimnou, či ho budou mít jen za dalšího násosku zdejšího pajzlu. Musela být přece nějaká naděje. Vždyť jim utíkal už dobrých pět let. Z kontinentu na kontinent, ze státu do státu a z města do města. Vždycky krok před nimi. Dokud neudělal tu chybu, že zamířil do tohohle proklatého města, do téhle zpropadené země. Pak to šlo ráz na ráz. Následovalo několik dalších chybných kroků, které ho dostaly až ke zběsilému sprintu, který dnešní noci absolvoval. A nakonec až do tohoto baru. Do snad nejšílenějšího baru na celém světě.

Chtěl věřit. Musel věřit. Vždycky je naděje, říkával jeho otec. Bohužel, nyní žádnou neviděl. Nyní si připadal jako moucha v pavoučí síti. Mohl se jen zmítat, ale na jeho osudu se tím už nic nemění. Osud mouchy se mu rozhodně nelíbil. Musí tu být nějaké východisko!

"Utíkal si dobře, vážně," promluvil tiše muž stojící vlevo.

"Ale už jsi na konci. Jak sám vidíš," dodal druhý stojící vpravo. Všechny myšlenky na naději, které mohl mít, tím vzaly za své a on znovu zaúpěl. Tentokráte již nedokázal potlačit zasténání úplně.

"Nemusíš mít strach. Nebude to bolet."

"Za bolest nám nezaplatili…jen to trochu štípne a pak konec."

Muž je poslouchal jen na jedno ucho. Nedokázal se na to soustředit. Všechno mu to přišlo tak zbytečné. Všechny ty roky na útěku. A pro co? Proto, aby ho zabili v nějaké cizí zemi v nějakém zapadlém baru? To přece nemůže být pravda.

"Žádné další starosti."

"Jen věčný klid."

"Na klid se specializujeme."

"Tvůj bratr ho chce mít od tebe."

"Navždy."

V tu chvíli si muž uvědomil, že v baru je něco divného. Plápolání ohně bylo sice slyšet nadále a lovci dál stáli po jeho boku šeptajíce mu do uší, ale něco se změnilo. Něco bylo jinak. Ano! Mozart! Tlumené zvuky Mozarta, kterých si předtím stěží všímal, nyní vystřídalo něco mnohem tvrdšího. Pokud se nepletl, bylo to něco od Nirvany. Bylo divné, že si toho všiml nyní, když mu vrazi do uší šeptali poslední slova předtím, než ho zabijí. Proč na to vlastně myslí? Proč ho to tak zaujalo? Měl by se klepat strachy a ne tu přemýšlet o hudbě v baru. Sakra!

"Nechceme tu dělat nepořádek."

"Buď tedy hodný chlapec a pojď s námi."

"Na ulici budeme mít klid."

"Však víš. Klid je naše značka."

V tu chvíli se muž odhodlal k něčemu, co doposud nepovažoval vůbec za reálné, rozhodně ne v situaci v jaké se nacházel. Netušil, kde se v něm vzalo to odhodlání, ta vůle. Snad to bylo atmosférou šíleného baru, celé té absurdní situace, či tou akční hudbou. Nevěděl proč, ale zvedl hlavu a podíval se nejdříve na lovce vlevo a pak na toho vpravo. Na tváři mu hrál melancholický úsměv člověka, který již nemá co ztratit a celkově vyzařoval něco, co ani jeden z lovců nečekal. Uspokojení.

"Víte, nějak se mi dneska umřít nechce," prohodil konverzačně a vůbec se při tom nesnažil tišit hlas, "takže, co kdybyste se otočili a vypadli odtud? Hm?"

Lovci se nevěřícně podívali na sebe a pak na muže. Ruce jim přitom zajely do záhybů plášťů. Pravděpodobně hmataly po zbraních, kterými by to skončili rovnou teď a tady. Na takový typ vzdoru nebyli zvyklý. Jedna věc je honit masového vraha, který po nich celou dobu střílí a odmítá umřít. Druhá věc je však honit zbabělce, který se těsně před smrtí rozhodne stát hrdinou.

"To bych být vámi nedělal," ozval se z ničeho nic hostinský zpoza výčepu a přitom dál točil nezaujatě pivo do půllitrů, jako kdyby se nic nedělo.

"Do toho ti nic není," prohodil lovec nalevo tónem, po kterém by většina lidí zmizela urychleně ze scény. Lovcům nikdo neodporuje. Ti, kdo tak učiní, končí většinou v poloze ležmo a pod několika sáhy hlíny.
"No jak myslíte," odvětil úplně klidný hostinský.

Jak se zdá, je buď dosti odvážný, či úplně šílený, pomyslel si muž. Vzhledem k povaze tohoto baru sázel spíše na to druhé. Lovci ho zpražili pohledem, který na něj ale neměl žádný vliv. Oči lovců žhnuli tlumeným hněvem a bylo zřejmé, že jen co skoncují s ním, hostinský bude na řadě. Vždy je dobré zjednat si respekt. Je to dobré pro pověst.

Něco v hlase hostinského však muži dodalo další dávku odvahy, jako kdyby tu přeci jen byla nějaká naděje. A nejspíš proto se také nesesypal, když oba dva lovci vytáhli pistole opatřené tlumiči a zamířili je přímo na jeho hruď.
"Nějaká poslední slova?" prohodil lovec.

"Naser si," zněla prostá odpověď. Na tvářích lovců se objevil úsměv a oba dva zároveň zmáčkli spouště svých zbraní, načež se jejich úsměv změnil v překvapení, neboť se nestalo vůbec nic. Žádný výstřel. Oba dva urychleně zmáčkli spoušť ještě několikrát. Výsledek byl však pokaždé stejný. Žádný výstřel.

Nebýt totální absurdnosti této situace, muž by se nejspíš rozesmál. Tohle bylo opravdu, ale opravdu nečekané. Čekal hodně. Od bolestivé pomalé smrti, po okamžitou smrt. Ale tohle vážně ne.

Výrazy lovců se měnili z překvapených, na velmi rozhněvané. Někdy jinde a někde jinde by možná začali řešit, proč se jim zbraně zasekli oběma zároveň, nyní je to však nezajímalo. Měli práci a tu hodlali dokončit. Detaily se budou zaobírat později. Přesněji, po jeho smrti.

Oba dva tedy, jako správní profesionálové, schovali svoje bouchačky a vytáhly dlouhé bojové nože. Chladná ocel je jistota. Ta neselhává.

"Takové velké nože," zhodnotil cizí hlas situaci zpoza zad lovců a vzápětí dodal, "copak si tím kompenzujete, pánové?"
Lovci se otočili jako jeden muž připraveni čelit jakémukoliv vyzyvateli, který je přerušil v jejich práci. Vrazi mívají málokdy styl. Tito dva však povýšili vraždu na umění a vážně neradi přerušovali svou smrtící hru. O to méně raději se nechávali přerušit třetí osobou.

To co spatřili, ale nečekali. Před nimi stála mladá dívka, které nemohlo být víc jak dva a dvacet. Oblečená ve stylu gothic se vším, co k tomu patří. Okované kanady, punčocháče, sukně a halenka, vše v černém provedení a k tomu všemu stylový tmavě černý plášť. Měla dlouhé vlasy spadající jí až do půli zad a obarvené do tmavě fialova. Samozřejmostí byla též řada piercingů. Hned tři měla na nose, jeden na horním rtu a další dokonce na víčkách černě podmalovaných očí. V puse měla žvýkačku, kterou dosti okázale dožvýkávala. Levou ruku měla opřenou v pase a v pravé držela vodítko táhnoucí se až k obojku pitbulteriéra, který ji poslušně postával u pravé nohy. Vskutku impozantní pohled.

Muž si byl stoprocentně jist, že ji již někde viděl. Avšak nemohl si za boha vzpomenout kde. Každopádně do baru vzhledem rozhodně zapadala. Nejspíš jedna ze zdejších stolovnic. Avšak na tom by nebylo nic divného, alespoň tedy v tuto chvíli a za daných okolností.

Co bylo divné, byla její ochota postavit se do cesty lovcům a riskovat tak svůj život. Když jednají lovci, lidé se většinou klidí do pozadí a skrývají se, jak jen nejlépe mohou. Jistě, zdejší hostinský ukázal odvahu již tím, že na ně promluvil. Ale ten byl již od pohledu cvok. A i přesto, že dívka vypadala, jako kdyby přišla z nějakého metalového festu, nezdála se šílená. Ne víc, než je většina lidí žijící stylem gothic. O to víc ho zaujala.

A nejen jeho. Lovci se nejdříve podívali po sobě, jako kdyby se nejdříve chtěli shodnout na tom, co vidí a co se právě stalo a vzápětí se již vzduchem mihlo ostří jednoho z nožů mířících na dívčino hrdlo. Vše se událo během mžiku oka. Muž nemohl nic dělat, i kdyby chtěl. Jednoduše by nestihl zareagovat.

Naštěstí ani nemusel. A to ho šokovalo mnohem víc, než dívčina odvaha. Nůž, kterým muž zaútočil, se zastavil několik palců od dívčina krku. Lovec se snažil na něj zatlačit a dostat se tak k jejímu hrdlu. Nůž se však nehnul ani o píď. Údiv na jeho tváři a na tváři jeho druha byl už dosti znatelný. Profesionalita však znovu zvítězila. Lovec nůž stáhl a bleskově jím několikrát udeřil do dívčiny nijak nechráněné hrudi. K jejímu břichu a ani k jejímu vyvinutému poprsí se však nedostal blíž, než na vzdálenost několika palců.

Jako kdybys chránilo nějaké silové pole, pomyslel si muž. Měl sto chutí se té myšlence zasmát, bohužel, právě viděl, co viděl. Dívka tu stála dál. Živá, zdravá a s úsměvem na tváři. A to měla být již doslova rozkrájena na kousky.

"S vámi je vážně sranda, kluci. Škoda jen, že jste si vybrali špatný bar," zasmála se hraným postesknutím. Zvedla levou ruku a jednoduše luskla prsty. Objevily se plameny, které zahalily oba dva lovce, a během okamžiku je proměnily v hromádky popela.

To, co právě viděl, nešlo nijak logicky vysvětlit. Na to prostě ani vysvětlení neexistovalo. V jednu chvíli tu byly smrtelně nebezpeční lovci, se kterými by si nikdo se špetkou pudu sebezáchovy nedovolil zahrávat, a v následujícím okamžiku tu byly jen dvě malé hromádky popela.

Musel několikrát zamžikat a pro jistotu se štípnout, neboť tomu prostě nemohl, nechtěl, uvěřit. Jasně, bylo úžasné, že lovci jsou pryč. Ale jak? A za jakou cenu?

Dívka se na muže nenuceně usmála a posadila se na nyní uvolněnou barovou stoličku po jeho levici. Hostinský na ní kývl a donesl ji sklenici s temně rudou, krev připomínající, tekutinou, kterou do sebe dívka s chutí obrátila.

Muž na ni jen dál nevěřícně zíral. Zděšení zkombinované s překvapením a nevírou bylo v jeho tváři vepsané dosti hluboko a nemohlo dívčině pozornosti uniknout.

"Vím, že jsi teď v šoku, ale až se uklidníš, můžeš mi poděkovat tím, že mi objednáš další. A já se ti pak pokusím vysvětlit, co si vlastně viděl. Co ty na to?"

Jen lehce pokývl hlavou a posadil se. Hlavu měl plnou myšlenek a otázek. Tohle byla skutečně nejzvláštnější noc jeho života.

DTS: Anotace a Kapitola 1. (1/2)

21. května 2017 v 10:44 | Zakantos |  Druhá tvář světa
Anotace

Svět není ani zdaleka takový, jaký ho vidíte kolem sebe. My, lidé, jsme si vytvořili představy a zásobily jsme se fyzikálními zákony a pravidly, abychom popřeli neurčitost, mystično a víru. Ale to byla chyba. Popřením věci nemizí. Jsou tu stále. Některé nás stráží, jiné nás touží zotročit a zničit. Je to druhá tvář nám známého světa. Neviděná, neslyšená a navždy skrytá před povrchním a naivním pohledem lidstva. Malé děti, doposud neposkvrněné a nrpoměněné v nemyslící existence bez fantazie občas zahlédnou střípky toho, co je ukryto. Považují je za bubáky, anděly a čerty, bytosti z pohádek a básní. Jak dospívají, svět se před nimi ukrývá a jejich fantazie mizí omezena tím, co jsou učeni. A do tohoto světa, kde nic není nemožné, kde si čáry a mýtické bytosti podávají ruce, nás přivede tento příběh. Poodkryje pravdy, které byly zapomenuty a odhalí věci, které se lidstvo snažilo ukrýt.


Kapitola 1. - Lovci (1/2)

Muž utíkal noční ulicí osvětlenou pouze několika špatně svítícími a poblikávajícími pouličními lampami sklánějícími se nad jeho hlavou. Slabé osvětlení vytvářelo na špatně upravených zdech okolních budov prapodivné stíny a umocňovalo velikost jeho postavy. Několikrát se dokonce vylekal barevných grafitů na protější straně ulice, neboť mu připomínaly hrůzostrašné tvory, které, jak doufal, nikdy nespatří.

Jeho tmavý plášť za ním vlál a černý klobouk, který tak rád nosíval, se mu potem lepil na čelo. Vlasy pod ním měl již celé mokré a zbytek jeho těla na tom nebyl o mnoho lépe. Noc byla chladná a tak se do ní teple oblékl. Nečekal, že bude muset vynaložit takové fyzické úsilí, při kterém by se zpotil jako při olympijském maratónu.

Dýchal velmi rychle a v plicích ho již začínalo pálit. Bylo zřejmé, že na takovýto běh není trénovaný. Avšak nehodlal zpomalit. Raději padnout únavou někde v bezpečí než být dopaden svými pronásledovateli.

Zběsile zatočil do uličky po své pravé straně, div že neporazil bezdomovce, který se zde v polospánku opíral o stěnu. Muž na to však nedbal a běžel dál i přes kletby, kterým nerozuměl a které za ním bezdomovec vrhal. Za sebou slyšel dopad lahve od nějaké pálenky, která se při dopadu rozbila na tisíc kousků. Žádný z nich ho netrefil, ale muž se přesto ze strachu přikrčil. Hluk, který bezdomovec způsobil, dozajista přiláká nechtěnou pozornost. Proto ihned při další příležitosti znovu zahnul doprava.

Několik úderů srdce, poté uslyšel tlumený výstřel. Nechtěný svědek lovu v podobě bezdomovce již nebude dělat problémy. Policie tohoto města to sice bude chtít vyšetřovat, ale na nic nepřijdou. Lovce nikdy nechytí.
Jeho mysl byla plně zabraná do promýšlení dalších kroků. Musel se dostat do bezpečí. Kamkoliv. Jenže, kde bude v bezpečí před těmi, kteří ho loví? V tomhle zpropadeném městě se nedokázal orientovat. Byl tu poprvé v životě. Doufal, že když uteče hodně daleko, nepřátelé ho přestanou pronásledovat. Jak vidno, mýlil se. Nikdy nepřestali. Jak neúnavní honicí psi nadále pronásledovali svou kořist. Jeho.

Na další křižovatce se vrhl přímo do silnice a proběhl jí napříč až do ulice směřující nalevo. Dle cedulí snad do centra. Alespoň slovo centrum by mohlo v tomto jazyce znamenat to samé jako v angličtině. Doufal, že v centru bude více lidí, mezi kterými se bude moci lépe ztratit. A třeba také nějací strážníci, kteří by jeho pronásledovatele mohli alespoň zpomalit.

Celkově mu připadalo divné, že v tomto městě doposud nepotkal ani jednoho strážníka. Jakoby se i oni báli vyrazit do ulic. Či jsou na to prostě příliš líni. Neznal zvyky této země a ani nijak zvlášť je netoužil poznat. Sama o sobě ho už dosti iritovala.

Na protější straně ulice asi dvacet kroků před ním se z domu vynořila postava mladé ženy následovaná psem na vodítku. Od pohledu se jednalo o nějakého teriéra. Alespoň to byl mužův odhad. Pes neposedně poskakoval kolem nohou své paní a dožadoval se pozornosti. Nejspíš se již nemohl dočkat večerní procházky. Muž v běhu nevěřícně zakroutil hlavou. Tohle město musí být skutečně divné. Tam odkud pocházel, by si žádná rozumná holka nedovolila v noci opustit bezpečí domova. Ne, pokud nechtěla být při nejlepším jen okradena, znásilněna a zabita. A to ne nutně v tomto pořadí. Kdo ví, co s ní provedou lovci.
Dál se nad tím však nerozmýšlel. Jeho život pro něj byl přeci jen důležitější, než život nějaké neznámé ženské. Proběhl kolem ní bez dalších myšlenek a zamířil do další ulice, ve které jeho pozornost upoutala hospoda, ve které se i přes brzkou ranní hodinu stále svítilo.

V tu chvíli se před ním z onoho baru vypotácela parta mladíků. Nemohlo jich být víc jak sedm, ale hluční byli jako celý prapor. Někteří z nich měli v rukou lahve s chlastem, jiní si na chladném nočním vzduchu zapalovali cigarety. Nejspíš doufali, že se alespoň trochu zahřejí. Bylo zřejmé, že jsou všichni pořádně naložení a někteří z nich to dávali dostatečně najevo svou neschopností rovně jít. Hulákali po sobě a smáli se jak tlupa bláznů. Typičtí opilci. Ti jsou ve všech městech světa stejní.

Pochyboval, že by mu mohli být nějak zvlášť ku pomoci. S opilci je ten problém, že jsou sami o sobě problémem. Ale přesto se rozhodl to risknout. Snad pronásledovatele zdrží alespoň na pár chvil.

Za běhu tedy vytáhl z kapsy krabičku cigaret, kvalitních amerických malborek, a jak kolem nich probíhal, rozsypal je všude okolo po zemi.

Plán zafungoval na jedničku. Opilci nejdříve tupě zírali za mužem, který kolem nich ve sprintu proběhl, ale hned na to se vrhli po cigaretách, jako divoká zvířata. Na svých opileckých nohách se shýbali a někteří z nich se dokonce zhroutili, či se jim podařilo se srazit navzájem. Celkově se jim úspěšně podařilo zablokovat část ulice v honičce za cigaretami. Ukázalo se, že cigarety zadarmo jsou skutečně dobrým lákadlem.

A i jeho pronásledovatelé si dvakrát rozmyslí, než postřílí sedm dalších lidí. Ne proto, že by se báli zákona, či svého svědomí, ale čistě proto, že jejich šéfové mají raději čistou práci. Papírování navíc je vždy problém. Nemluvě o tom, že by to vyvolalo mediální reakci a tu nikdo nechce. Alespoň v to muž doufal.

Sám se musel svému nápadu zasmát. Ti opilci pro něj nakonec možná budou i záchranou. Možná. Alespoň to doufal.
Zahnul za další roh a srdce se mu v záchvatu zděšení zastavilo. Asi sto kroků před ním, na konci ulice, postávaly dvě osoby zahalené v černých pláštích. Byli k němu otočeni zády a prozatím si ho nevšimli. V něm by se však krve nedořezal. Stál jak přimražen a v krku mu úplně vyschlo. Jsou to lovci? Či nějací místní? Zatraceně, co teď?

Uvažovat musel velmi rychle, neboť pronásledovatelé, kteří běželi za ním, ho nakonec i přes zdržení u hospody doženou. Rychle se tedy rozhlédl po okolí doufaje, že najde nějakou další ulici, do které by zapadl a ve které by se mohl ztratit. Bohužel, ulice, na které se nacházel, nic takového neposkytovala. Všiml si však pootevřených vrat do průchodu na pravé straně ulice několik kroků před ním. Rozhodl se to risknout. Mohl to být sice slepý konec, ze kterého nebude úniku, ale v tu chvíli nad tím nepřemýšlel. Lepší to, než riskovat, že ti dva budou lovci a on jim vběhne přímo do náruče.

Jak jen nejtišeji mohl, přeběhl ulici na druhou stranu, přímo k místu s vraty do průchodu. Levým okem neustále kontroloval osoby na konci ulice a všiml si, že u nohou jedné z nich seděl nějaký tvor. Více nad nimi však nerozmýšlel a zapadl do pomyslného bezpečí uličky dříve, než si ho všimnou.

Ulička svým vzhledem připomínala černě omítnutý tunel osvětlený pouze jedním bodovým světlem. Světlo bylo pokryté hustou vrstvou připáleného prachu a jeho svítivost se tak rovnala téměř nule.

Ihned po vstupu zaklel, neboť část jeho mysli přeci jen doufala, že by na druhé straně uličky mohl být východ. Bohužel, i v tomto potemnělém osvětlení viděl pouze temnou stěnu na konci tunelu. Slepá ulička.

"Zatraceně," tiše zaklel. Myslí mu prolítl obraz mužů v pláštích a rozhodl se, že to přeci jen raději zkusí s těma dvěma na konci ulice. Pořád lepší, než se nechat chytit zde, odkud není úniku. A třeba to nakonec vůbec lovci nejsou. Nic ještě nemusí být ztraceno. Zůstat tady však nemohl. To by byla jasná smrt.

Koutkem oka si v tu chvíli všiml něčeho na konci tunelu. Poprvé to nezaregistroval, jelikož to bylo příliš nezřetelné a matné. V této tmě měl i nyní co dělat, aby si všiml rámu černých dveří, které se nacházeli na pravé straně tunelu, ihned vedle jeho konce. Málokdo by je tak dokázal najít, pokud by nevěděl, co hledá, či pokud by neměl zatraceně velké štěstí.

Uvědomil si, jaká je to náhoda, že si jich všiml. I za denního světla, či s baterkou, by měl co dělat, aby je našel. Rám skutečně příliš dobře splýval s okolními stěnami a absence jakékoliv kliky, či jakéhokoliv jiného výstupku, je dělala téměř neviditelnými.

Více neváhal. Ihned se k nim vydal a zatlačil do nich dlaní pravice doufaje, že nebudou zamčené. Nechtěl nadělat příliš hluku s jejich vyrážením, ale pokud by to bylo nutné, byl ochoten i to risknout. V boji o život si starosti s poškozením cizího majetku neděláte.

Naštěstí se dveře otevřely úplně bez problémů. Bez jakéhokoliv skřípotu, či vrzání. Museli být skutečně dobře zasazené a skvěle namazané. Nevydaly vůbec žádný zvuk. A i přesto, že byly posazeny těsně nad podlahu, nedrhly o ní. Muž se tím však v danou chvíli nezdržoval. Jeho oči si začaly přivykat okolnímu světlu a prozkoumávat okolí. Všiml si, že stojí na vrcholku schodiště, které sestupuje kamsi do spodních prostor, odkud se linulo světlo a také tlumená hudba.

Prošel dveřmi a pomalu začal sestupovat po schodech. Ani si neuvědomil, že dveře se za ním neslyšně zavřely a zaujaly znovu svou neviditelnou pozici na konci tunelu.

Schody byly, stejně jako dveře, velmi kvalitní a i přesto, že vypadaly dosti prastaře, nevydávaly při dopadu jeho polobotek žádný zvuk. To mu celkem vyhovovalo, neboť netušil, co ho dole čeká a tak se snažil schody sejít co nejtišeji a následně nahlédnout za roh do místnosti.

To, co viděl, mu vyrazilo dech. Byl to bar. I když pravda, tenhle vypadal dosti neobvykle a stejně neobvyklé bylo i jeho osazenstvo.

Od schodů k barovému pultu na konci místnosti to mohlo být dobrých deset metrů a na šířku mohla být stejně tak dlouhá. Gotický klenutý strop podpírala čtveřice zmenšenin antických sloupů, které byly skutečně precizně zpracovány a to až do nejmenších detailů. Mezi nimi byly po místnosti chaoticky roztroušeny kulaté dřevěné stoly, u nichž stály většinou čtyři židle. V pravé stěně baru byl zasazen starodávný krb s plápolajícím ohněm a s kotlíkem ve kterém bublalo něco, co by možná při troše dobré vůle mohlo připomínat čaj.

Stěny byly pokryty obrazy a malbami korespondujícími snad se všemi styly a uměleckými epochami, co jich jen bylo. Od egyptských fresek, kreslených zásadně z profilu, přes renesanční nahaté andílky a kubistické výtvory až po moderní nic neříkající cákance barev. Uvědomil si, že některé z těchto kousků mohou být ve skutečnosti dosti vzácné. V některých kubistických dílech rozhodně poznával Picassův styl. Tomu se však dalo jen velmi těžko uvěřit. Kde by se taky v tomhle zapadlém baru vzal Picasso.

Barový pult sám o sobě nebyl nic víc než výčep na pivo, který v téhle zemi pomalu považovali téměř za svatost. Holá dřevěná, nejspíš ani neohoblovaná, deska se táhla z jedné strany místnosti až na druhou. Žádné misky s brambůrkami, či s arašídy a také žádné popelníky. Na policích za barem byly rozestaveny desítky lahví nejrůznějšího alkoholu a také několik skleněných nádob, ve kterých byly naloženy věci, o kterých nechtěl muž ani přemýšlet. A jako by to nebylo málo, na pozadí toho všeho hrála tlumená hudba. Ale jaká! Muž v tom teprve nyní rozpoznal Mozarta. Tohle místo bylo více než jen zvláštní.

Jeho oči sklouzly pohledem na barmana, který byl oblečen v něčem, co kdysi dávno mohlo být pokládáno za béžové sako, nyní však bylo plné děr a pokryté špínou snad všeho druhu.

Na jeho mohutném, téměř obřím, těle navíc vypadala béžová dosti nepatřičně. Jeho obličej byl zarostlý huňatým černým vousem a stejně tak hustým obočím. Čelo mu zakrývaly kudrnaté vlasy spadající až na ramena. Z toho všeho mu vykukoval jen špičatý nos s piercingem. To vše z něho dělalo skutečně děsivou osobu, u které si objednat chce velkou dávku odvahy.

Zbytek osazenstva prolétl pohledem jen zběžně a uvědomil si, že světlo krbu je v místnosti, mimo svíčky na výčepu, jediným osvětlením. Pokud by měli zdejší štamgasti vypadat podobně jako hostinský, bylo možná jen dobře, že je nikdo nevidí. Rozhodně neměl v úmyslu se s nikým z nich blíže seznamovat.

Muži chvíli trvalo, než znovu popadl dech a uklidnil rozbušené srdce. Uvědomil si, že přítmí hostince a anonymita jednotlivých hostů by mohly být jeho spásou. Rozhodl se tedy zahrát si na jednoho ze zdejších zákazníků s tím, že bude doufat v nejlepší. Snad si jeho pronásledovatelé nevšimnou oněch černých dveří, a pokud ano, snad je samotná šílenost tohoto baru odradí od vstupu. Nic jiného mu ani nezbývalo. Musel doufat.

Upravil si tedy plášť a vázanku svého obleku a klidným krokem se vydal směrem k baru. Prošel kolem několika stolků neohlížeje se a neprohlížejíc si nic a nikoho. Pro spásu svého duševního zdraví nechtěl raději riskovat zhlédnutí většího počtu abnormalit, než bylo nutné.

U baru se posadil na jednu ze stoliček a barman před něj bez jakéhokoliv vyzvání postavil půllitr s pivem. A i přesto, že raději dával přednost skotské, pokývl mu s díky, neboť nechtěl vypadat jako někdo, kdo nezapadá. Naštěstí pro něj, nikdo se za ním neotáčel a ani hostinský si ho dál nevšímal.

Pro jistotu se však sklonil nad svým pivem a stáhl si klobouk hluboko do čela. Napodobil tím některé z dalších pijanů a navíc se mu tak podařilo úspěšně skrýt svou tvář, která by jinak mohla přitahovat pozornost. V rámci své nenápadnosti se však snažil dávat co největší pozor a bedlivě poslouchat případný rozruch, který by mohli lovci vyvolat.


Kam dál