"Fantasy je pouhým obrazem skutečnosti."

DTS: Anotace a Kapitola 1. (1/2)

21. května 2017 v 10:44 | Zakantos |  Druhá tvář světa
Anotace

Svět není ani zdaleka takový, jaký ho vidíte kolem sebe. My, lidé, jsme si vytvořili představy a zásobily jsme se fyzikálními zákony a pravidly, abychom popřeli neurčitost, mystično a víru. Ale to byla chyba. Popřením věci nemizí. Jsou tu stále. Některé nás stráží, jiné nás touží zotročit a zničit. Je to druhá tvář nám známého světa. Neviděná, neslyšená a navždy skrytá před povrchním a naivním pohledem lidstva. Malé děti, doposud neposkvrněné a nrpoměněné v nemyslící existence bez fantazie občas zahlédnou střípky toho, co je ukryto. Považují je za bubáky, anděly a čerty, bytosti z pohádek a básní. Jak dospívají, svět se před nimi ukrývá a jejich fantazie mizí omezena tím, co jsou učeni. A do tohoto světa, kde nic není nemožné, kde si čáry a mýtické bytosti podávají ruce, nás přivede tento příběh. Poodkryje pravdy, které byly zapomenuty a odhalí věci, které se lidstvo snažilo ukrýt.


Kapitola 1. - Lovci (1/2)

Muž utíkal noční ulicí osvětlenou pouze několika špatně svítícími a poblikávajícími pouličními lampami sklánějícími se nad jeho hlavou. Slabé osvětlení vytvářelo na špatně upravených zdech okolních budov prapodivné stíny a umocňovalo velikost jeho postavy. Několikrát se dokonce vylekal barevných grafitů na protější straně ulice, neboť mu připomínaly hrůzostrašné tvory, které, jak doufal, nikdy nespatří.

Jeho tmavý plášť za ním vlál a černý klobouk, který tak rád nosíval, se mu potem lepil na čelo. Vlasy pod ním měl již celé mokré a zbytek jeho těla na tom nebyl o mnoho lépe. Noc byla chladná a tak se do ní teple oblékl. Nečekal, že bude muset vynaložit takové fyzické úsilí, při kterém by se zpotil jako při olympijském maratónu.

Dýchal velmi rychle a v plicích ho již začínalo pálit. Bylo zřejmé, že na takovýto běh není trénovaný. Avšak nehodlal zpomalit. Raději padnout únavou někde v bezpečí než být dopaden svými pronásledovateli.

Zběsile zatočil do uličky po své pravé straně, div že neporazil bezdomovce, který se zde v polospánku opíral o stěnu. Muž na to však nedbal a běžel dál i přes kletby, kterým nerozuměl a které za ním bezdomovec vrhal. Za sebou slyšel dopad lahve od nějaké pálenky, která se při dopadu rozbila na tisíc kousků. Žádný z nich ho netrefil, ale muž se přesto ze strachu přikrčil. Hluk, který bezdomovec způsobil, dozajista přiláká nechtěnou pozornost. Proto ihned při další příležitosti znovu zahnul doprava.

Několik úderů srdce, poté uslyšel tlumený výstřel. Nechtěný svědek lovu v podobě bezdomovce již nebude dělat problémy. Policie tohoto města to sice bude chtít vyšetřovat, ale na nic nepřijdou. Lovce nikdy nechytí.
Jeho mysl byla plně zabraná do promýšlení dalších kroků. Musel se dostat do bezpečí. Kamkoliv. Jenže, kde bude v bezpečí před těmi, kteří ho loví? V tomhle zpropadeném městě se nedokázal orientovat. Byl tu poprvé v životě. Doufal, že když uteče hodně daleko, nepřátelé ho přestanou pronásledovat. Jak vidno, mýlil se. Nikdy nepřestali. Jak neúnavní honicí psi nadále pronásledovali svou kořist. Jeho.

Na další křižovatce se vrhl přímo do silnice a proběhl jí napříč až do ulice směřující nalevo. Dle cedulí snad do centra. Alespoň slovo centrum by mohlo v tomto jazyce znamenat to samé jako v angličtině. Doufal, že v centru bude více lidí, mezi kterými se bude moci lépe ztratit. A třeba také nějací strážníci, kteří by jeho pronásledovatele mohli alespoň zpomalit.

Celkově mu připadalo divné, že v tomto městě doposud nepotkal ani jednoho strážníka. Jakoby se i oni báli vyrazit do ulic. Či jsou na to prostě příliš líni. Neznal zvyky této země a ani nijak zvlášť je netoužil poznat. Sama o sobě ho už dosti iritovala.

Na protější straně ulice asi dvacet kroků před ním se z domu vynořila postava mladé ženy následovaná psem na vodítku. Od pohledu se jednalo o nějakého teriéra. Alespoň to byl mužův odhad. Pes neposedně poskakoval kolem nohou své paní a dožadoval se pozornosti. Nejspíš se již nemohl dočkat večerní procházky. Muž v běhu nevěřícně zakroutil hlavou. Tohle město musí být skutečně divné. Tam odkud pocházel, by si žádná rozumná holka nedovolila v noci opustit bezpečí domova. Ne, pokud nechtěla být při nejlepším jen okradena, znásilněna a zabita. A to ne nutně v tomto pořadí. Kdo ví, co s ní provedou lovci.
Dál se nad tím však nerozmýšlel. Jeho život pro něj byl přeci jen důležitější, než život nějaké neznámé ženské. Proběhl kolem ní bez dalších myšlenek a zamířil do další ulice, ve které jeho pozornost upoutala hospoda, ve které se i přes brzkou ranní hodinu stále svítilo.

V tu chvíli se před ním z onoho baru vypotácela parta mladíků. Nemohlo jich být víc jak sedm, ale hluční byli jako celý prapor. Někteří z nich měli v rukou lahve s chlastem, jiní si na chladném nočním vzduchu zapalovali cigarety. Nejspíš doufali, že se alespoň trochu zahřejí. Bylo zřejmé, že jsou všichni pořádně naložení a někteří z nich to dávali dostatečně najevo svou neschopností rovně jít. Hulákali po sobě a smáli se jak tlupa bláznů. Typičtí opilci. Ti jsou ve všech městech světa stejní.

Pochyboval, že by mu mohli být nějak zvlášť ku pomoci. S opilci je ten problém, že jsou sami o sobě problémem. Ale přesto se rozhodl to risknout. Snad pronásledovatele zdrží alespoň na pár chvil.

Za běhu tedy vytáhl z kapsy krabičku cigaret, kvalitních amerických malborek, a jak kolem nich probíhal, rozsypal je všude okolo po zemi.

Plán zafungoval na jedničku. Opilci nejdříve tupě zírali za mužem, který kolem nich ve sprintu proběhl, ale hned na to se vrhli po cigaretách, jako divoká zvířata. Na svých opileckých nohách se shýbali a někteří z nich se dokonce zhroutili, či se jim podařilo se srazit navzájem. Celkově se jim úspěšně podařilo zablokovat část ulice v honičce za cigaretami. Ukázalo se, že cigarety zadarmo jsou skutečně dobrým lákadlem.

A i jeho pronásledovatelé si dvakrát rozmyslí, než postřílí sedm dalších lidí. Ne proto, že by se báli zákona, či svého svědomí, ale čistě proto, že jejich šéfové mají raději čistou práci. Papírování navíc je vždy problém. Nemluvě o tom, že by to vyvolalo mediální reakci a tu nikdo nechce. Alespoň v to muž doufal.

Sám se musel svému nápadu zasmát. Ti opilci pro něj nakonec možná budou i záchranou. Možná. Alespoň to doufal.
Zahnul za další roh a srdce se mu v záchvatu zděšení zastavilo. Asi sto kroků před ním, na konci ulice, postávaly dvě osoby zahalené v černých pláštích. Byli k němu otočeni zády a prozatím si ho nevšimli. V něm by se však krve nedořezal. Stál jak přimražen a v krku mu úplně vyschlo. Jsou to lovci? Či nějací místní? Zatraceně, co teď?

Uvažovat musel velmi rychle, neboť pronásledovatelé, kteří běželi za ním, ho nakonec i přes zdržení u hospody doženou. Rychle se tedy rozhlédl po okolí doufaje, že najde nějakou další ulici, do které by zapadl a ve které by se mohl ztratit. Bohužel, ulice, na které se nacházel, nic takového neposkytovala. Všiml si však pootevřených vrat do průchodu na pravé straně ulice několik kroků před ním. Rozhodl se to risknout. Mohl to být sice slepý konec, ze kterého nebude úniku, ale v tu chvíli nad tím nepřemýšlel. Lepší to, než riskovat, že ti dva budou lovci a on jim vběhne přímo do náruče.

Jak jen nejtišeji mohl, přeběhl ulici na druhou stranu, přímo k místu s vraty do průchodu. Levým okem neustále kontroloval osoby na konci ulice a všiml si, že u nohou jedné z nich seděl nějaký tvor. Více nad nimi však nerozmýšlel a zapadl do pomyslného bezpečí uličky dříve, než si ho všimnou.

Ulička svým vzhledem připomínala černě omítnutý tunel osvětlený pouze jedním bodovým světlem. Světlo bylo pokryté hustou vrstvou připáleného prachu a jeho svítivost se tak rovnala téměř nule.

Ihned po vstupu zaklel, neboť část jeho mysli přeci jen doufala, že by na druhé straně uličky mohl být východ. Bohužel, i v tomto potemnělém osvětlení viděl pouze temnou stěnu na konci tunelu. Slepá ulička.

"Zatraceně," tiše zaklel. Myslí mu prolítl obraz mužů v pláštích a rozhodl se, že to přeci jen raději zkusí s těma dvěma na konci ulice. Pořád lepší, než se nechat chytit zde, odkud není úniku. A třeba to nakonec vůbec lovci nejsou. Nic ještě nemusí být ztraceno. Zůstat tady však nemohl. To by byla jasná smrt.

Koutkem oka si v tu chvíli všiml něčeho na konci tunelu. Poprvé to nezaregistroval, jelikož to bylo příliš nezřetelné a matné. V této tmě měl i nyní co dělat, aby si všiml rámu černých dveří, které se nacházeli na pravé straně tunelu, ihned vedle jeho konce. Málokdo by je tak dokázal najít, pokud by nevěděl, co hledá, či pokud by neměl zatraceně velké štěstí.

Uvědomil si, jaká je to náhoda, že si jich všiml. I za denního světla, či s baterkou, by měl co dělat, aby je našel. Rám skutečně příliš dobře splýval s okolními stěnami a absence jakékoliv kliky, či jakéhokoliv jiného výstupku, je dělala téměř neviditelnými.

Více neváhal. Ihned se k nim vydal a zatlačil do nich dlaní pravice doufaje, že nebudou zamčené. Nechtěl nadělat příliš hluku s jejich vyrážením, ale pokud by to bylo nutné, byl ochoten i to risknout. V boji o život si starosti s poškozením cizího majetku neděláte.

Naštěstí se dveře otevřely úplně bez problémů. Bez jakéhokoliv skřípotu, či vrzání. Museli být skutečně dobře zasazené a skvěle namazané. Nevydaly vůbec žádný zvuk. A i přesto, že byly posazeny těsně nad podlahu, nedrhly o ní. Muž se tím však v danou chvíli nezdržoval. Jeho oči si začaly přivykat okolnímu světlu a prozkoumávat okolí. Všiml si, že stojí na vrcholku schodiště, které sestupuje kamsi do spodních prostor, odkud se linulo světlo a také tlumená hudba.

Prošel dveřmi a pomalu začal sestupovat po schodech. Ani si neuvědomil, že dveře se za ním neslyšně zavřely a zaujaly znovu svou neviditelnou pozici na konci tunelu.

Schody byly, stejně jako dveře, velmi kvalitní a i přesto, že vypadaly dosti prastaře, nevydávaly při dopadu jeho polobotek žádný zvuk. To mu celkem vyhovovalo, neboť netušil, co ho dole čeká a tak se snažil schody sejít co nejtišeji a následně nahlédnout za roh do místnosti.

To, co viděl, mu vyrazilo dech. Byl to bar. I když pravda, tenhle vypadal dosti neobvykle a stejně neobvyklé bylo i jeho osazenstvo.

Od schodů k barovému pultu na konci místnosti to mohlo být dobrých deset metrů a na šířku mohla být stejně tak dlouhá. Gotický klenutý strop podpírala čtveřice zmenšenin antických sloupů, které byly skutečně precizně zpracovány a to až do nejmenších detailů. Mezi nimi byly po místnosti chaoticky roztroušeny kulaté dřevěné stoly, u nichž stály většinou čtyři židle. V pravé stěně baru byl zasazen starodávný krb s plápolajícím ohněm a s kotlíkem ve kterém bublalo něco, co by možná při troše dobré vůle mohlo připomínat čaj.

Stěny byly pokryty obrazy a malbami korespondujícími snad se všemi styly a uměleckými epochami, co jich jen bylo. Od egyptských fresek, kreslených zásadně z profilu, přes renesanční nahaté andílky a kubistické výtvory až po moderní nic neříkající cákance barev. Uvědomil si, že některé z těchto kousků mohou být ve skutečnosti dosti vzácné. V některých kubistických dílech rozhodně poznával Picassův styl. Tomu se však dalo jen velmi těžko uvěřit. Kde by se taky v tomhle zapadlém baru vzal Picasso.

Barový pult sám o sobě nebyl nic víc než výčep na pivo, který v téhle zemi pomalu považovali téměř za svatost. Holá dřevěná, nejspíš ani neohoblovaná, deska se táhla z jedné strany místnosti až na druhou. Žádné misky s brambůrkami, či s arašídy a také žádné popelníky. Na policích za barem byly rozestaveny desítky lahví nejrůznějšího alkoholu a také několik skleněných nádob, ve kterých byly naloženy věci, o kterých nechtěl muž ani přemýšlet. A jako by to nebylo málo, na pozadí toho všeho hrála tlumená hudba. Ale jaká! Muž v tom teprve nyní rozpoznal Mozarta. Tohle místo bylo více než jen zvláštní.

Jeho oči sklouzly pohledem na barmana, který byl oblečen v něčem, co kdysi dávno mohlo být pokládáno za béžové sako, nyní však bylo plné děr a pokryté špínou snad všeho druhu.

Na jeho mohutném, téměř obřím, těle navíc vypadala béžová dosti nepatřičně. Jeho obličej byl zarostlý huňatým černým vousem a stejně tak hustým obočím. Čelo mu zakrývaly kudrnaté vlasy spadající až na ramena. Z toho všeho mu vykukoval jen špičatý nos s piercingem. To vše z něho dělalo skutečně děsivou osobu, u které si objednat chce velkou dávku odvahy.

Zbytek osazenstva prolétl pohledem jen zběžně a uvědomil si, že světlo krbu je v místnosti, mimo svíčky na výčepu, jediným osvětlením. Pokud by měli zdejší štamgasti vypadat podobně jako hostinský, bylo možná jen dobře, že je nikdo nevidí. Rozhodně neměl v úmyslu se s nikým z nich blíže seznamovat.

Muži chvíli trvalo, než znovu popadl dech a uklidnil rozbušené srdce. Uvědomil si, že přítmí hostince a anonymita jednotlivých hostů by mohly být jeho spásou. Rozhodl se tedy zahrát si na jednoho ze zdejších zákazníků s tím, že bude doufat v nejlepší. Snad si jeho pronásledovatelé nevšimnou oněch černých dveří, a pokud ano, snad je samotná šílenost tohoto baru odradí od vstupu. Nic jiného mu ani nezbývalo. Musel doufat.

Upravil si tedy plášť a vázanku svého obleku a klidným krokem se vydal směrem k baru. Prošel kolem několika stolků neohlížeje se a neprohlížejíc si nic a nikoho. Pro spásu svého duševního zdraví nechtěl raději riskovat zhlédnutí většího počtu abnormalit, než bylo nutné.

U baru se posadil na jednu ze stoliček a barman před něj bez jakéhokoliv vyzvání postavil půllitr s pivem. A i přesto, že raději dával přednost skotské, pokývl mu s díky, neboť nechtěl vypadat jako někdo, kdo nezapadá. Naštěstí pro něj, nikdo se za ním neotáčel a ani hostinský si ho dál nevšímal.

Pro jistotu se však sklonil nad svým pivem a stáhl si klobouk hluboko do čela. Napodobil tím některé z dalších pijanů a navíc se mu tak podařilo úspěšně skrýt svou tvář, která by jinak mohla přitahovat pozornost. V rámci své nenápadnosti se však snažil dávat co největší pozor a bedlivě poslouchat případný rozruch, který by mohli lovci vyvolat.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 moje-farby moje-farby | Web | 28. května 2017 v 11:08 | Reagovat

no, keď som to už dočítala do konca, tak ti to okomentujem...

príbeh začal zaujímavo, a aj kebyže odhliadnem od toho, že strašne veľa opisuješ okolie (čo podľa môjho názoru čitateľa hneď v prvej kapitole odradí) tak čo mi naozaj vadilo, bolo ako opakuješ slová...

myslím si, že kebyže to trochu preformuluješ - použiješ synonymá a niektoré zbytočné opisy vyhádžeš, bolo by to lepšie

2 zakantos zakantos | 30. května 2017 v 14:57 | Reagovat

Díky za komentář a připomínky.
Synonyma použít určitě mohu, to by neměl být problém.
Co se zbytečných popisů týče. Nevím, jestli to je špatně či ne. Některým vadí, jiní jsou za ně rádi. Myslím, že to je subjektivní. Ale chápu, že tobě nesedí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama