"Fantasy je pouhým obrazem skutečnosti."

DTS: Kapitola 1. (2/2)

21. května 2017 v 10:49 | Zakantos |  Druhá tvář světa
Kapitola 1. - Lovci (2/2)



Uběhlo několik minut, když se za ním ozvaly kroky nejméně dvou osob jdoucích k baru. Jedna z nich zamířila nalevo a druhá napravo od něj. Muž vzápětí tiše zaúpěl. Poznal černé pláště a klobouky lovců. Na útěk nemohlo být ani pomyšlení. Byli příliš rychlí, příliš schopní. Když už jednou dohnali svou kořist, byla předem odsouzená k smrti. Taková byla jejich reputace.

Snažil se tvářit co nejméně zaujat jejich příchodem a dál hleděl do piva. Naivně doufal, že prostě odejdou. Že si ho nevšimnou, či ho budou mít jen za dalšího násosku zdejšího pajzlu. Musela být přece nějaká naděje. Vždyť jim utíkal už dobrých pět let. Z kontinentu na kontinent, ze státu do státu a z města do města. Vždycky krok před nimi. Dokud neudělal tu chybu, že zamířil do tohohle proklatého města, do téhle zpropadené země. Pak to šlo ráz na ráz. Následovalo několik dalších chybných kroků, které ho dostaly až ke zběsilému sprintu, který dnešní noci absolvoval. A nakonec až do tohoto baru. Do snad nejšílenějšího baru na celém světě.

Chtěl věřit. Musel věřit. Vždycky je naděje, říkával jeho otec. Bohužel, nyní žádnou neviděl. Nyní si připadal jako moucha v pavoučí síti. Mohl se jen zmítat, ale na jeho osudu se tím už nic nemění. Osud mouchy se mu rozhodně nelíbil. Musí tu být nějaké východisko!

"Utíkal si dobře, vážně," promluvil tiše muž stojící vlevo.

"Ale už jsi na konci. Jak sám vidíš," dodal druhý stojící vpravo. Všechny myšlenky na naději, které mohl mít, tím vzaly za své a on znovu zaúpěl. Tentokráte již nedokázal potlačit zasténání úplně.

"Nemusíš mít strach. Nebude to bolet."

"Za bolest nám nezaplatili…jen to trochu štípne a pak konec."

Muž je poslouchal jen na jedno ucho. Nedokázal se na to soustředit. Všechno mu to přišlo tak zbytečné. Všechny ty roky na útěku. A pro co? Proto, aby ho zabili v nějaké cizí zemi v nějakém zapadlém baru? To přece nemůže být pravda.

"Žádné další starosti."

"Jen věčný klid."

"Na klid se specializujeme."

"Tvůj bratr ho chce mít od tebe."

"Navždy."

V tu chvíli si muž uvědomil, že v baru je něco divného. Plápolání ohně bylo sice slyšet nadále a lovci dál stáli po jeho boku šeptajíce mu do uší, ale něco se změnilo. Něco bylo jinak. Ano! Mozart! Tlumené zvuky Mozarta, kterých si předtím stěží všímal, nyní vystřídalo něco mnohem tvrdšího. Pokud se nepletl, bylo to něco od Nirvany. Bylo divné, že si toho všiml nyní, když mu vrazi do uší šeptali poslední slova předtím, než ho zabijí. Proč na to vlastně myslí? Proč ho to tak zaujalo? Měl by se klepat strachy a ne tu přemýšlet o hudbě v baru. Sakra!

"Nechceme tu dělat nepořádek."

"Buď tedy hodný chlapec a pojď s námi."

"Na ulici budeme mít klid."

"Však víš. Klid je naše značka."

V tu chvíli se muž odhodlal k něčemu, co doposud nepovažoval vůbec za reálné, rozhodně ne v situaci v jaké se nacházel. Netušil, kde se v něm vzalo to odhodlání, ta vůle. Snad to bylo atmosférou šíleného baru, celé té absurdní situace, či tou akční hudbou. Nevěděl proč, ale zvedl hlavu a podíval se nejdříve na lovce vlevo a pak na toho vpravo. Na tváři mu hrál melancholický úsměv člověka, který již nemá co ztratit a celkově vyzařoval něco, co ani jeden z lovců nečekal. Uspokojení.

"Víte, nějak se mi dneska umřít nechce," prohodil konverzačně a vůbec se při tom nesnažil tišit hlas, "takže, co kdybyste se otočili a vypadli odtud? Hm?"

Lovci se nevěřícně podívali na sebe a pak na muže. Ruce jim přitom zajely do záhybů plášťů. Pravděpodobně hmataly po zbraních, kterými by to skončili rovnou teď a tady. Na takový typ vzdoru nebyli zvyklý. Jedna věc je honit masového vraha, který po nich celou dobu střílí a odmítá umřít. Druhá věc je však honit zbabělce, který se těsně před smrtí rozhodne stát hrdinou.

"To bych být vámi nedělal," ozval se z ničeho nic hostinský zpoza výčepu a přitom dál točil nezaujatě pivo do půllitrů, jako kdyby se nic nedělo.

"Do toho ti nic není," prohodil lovec nalevo tónem, po kterém by většina lidí zmizela urychleně ze scény. Lovcům nikdo neodporuje. Ti, kdo tak učiní, končí většinou v poloze ležmo a pod několika sáhy hlíny.
"No jak myslíte," odvětil úplně klidný hostinský.

Jak se zdá, je buď dosti odvážný, či úplně šílený, pomyslel si muž. Vzhledem k povaze tohoto baru sázel spíše na to druhé. Lovci ho zpražili pohledem, který na něj ale neměl žádný vliv. Oči lovců žhnuli tlumeným hněvem a bylo zřejmé, že jen co skoncují s ním, hostinský bude na řadě. Vždy je dobré zjednat si respekt. Je to dobré pro pověst.

Něco v hlase hostinského však muži dodalo další dávku odvahy, jako kdyby tu přeci jen byla nějaká naděje. A nejspíš proto se také nesesypal, když oba dva lovci vytáhli pistole opatřené tlumiči a zamířili je přímo na jeho hruď.
"Nějaká poslední slova?" prohodil lovec.

"Naser si," zněla prostá odpověď. Na tvářích lovců se objevil úsměv a oba dva zároveň zmáčkli spouště svých zbraní, načež se jejich úsměv změnil v překvapení, neboť se nestalo vůbec nic. Žádný výstřel. Oba dva urychleně zmáčkli spoušť ještě několikrát. Výsledek byl však pokaždé stejný. Žádný výstřel.

Nebýt totální absurdnosti této situace, muž by se nejspíš rozesmál. Tohle bylo opravdu, ale opravdu nečekané. Čekal hodně. Od bolestivé pomalé smrti, po okamžitou smrt. Ale tohle vážně ne.

Výrazy lovců se měnili z překvapených, na velmi rozhněvané. Někdy jinde a někde jinde by možná začali řešit, proč se jim zbraně zasekli oběma zároveň, nyní je to však nezajímalo. Měli práci a tu hodlali dokončit. Detaily se budou zaobírat později. Přesněji, po jeho smrti.

Oba dva tedy, jako správní profesionálové, schovali svoje bouchačky a vytáhly dlouhé bojové nože. Chladná ocel je jistota. Ta neselhává.

"Takové velké nože," zhodnotil cizí hlas situaci zpoza zad lovců a vzápětí dodal, "copak si tím kompenzujete, pánové?"
Lovci se otočili jako jeden muž připraveni čelit jakémukoliv vyzyvateli, který je přerušil v jejich práci. Vrazi mívají málokdy styl. Tito dva však povýšili vraždu na umění a vážně neradi přerušovali svou smrtící hru. O to méně raději se nechávali přerušit třetí osobou.

To co spatřili, ale nečekali. Před nimi stála mladá dívka, které nemohlo být víc jak dva a dvacet. Oblečená ve stylu gothic se vším, co k tomu patří. Okované kanady, punčocháče, sukně a halenka, vše v černém provedení a k tomu všemu stylový tmavě černý plášť. Měla dlouhé vlasy spadající jí až do půli zad a obarvené do tmavě fialova. Samozřejmostí byla též řada piercingů. Hned tři měla na nose, jeden na horním rtu a další dokonce na víčkách černě podmalovaných očí. V puse měla žvýkačku, kterou dosti okázale dožvýkávala. Levou ruku měla opřenou v pase a v pravé držela vodítko táhnoucí se až k obojku pitbulteriéra, který ji poslušně postával u pravé nohy. Vskutku impozantní pohled.

Muž si byl stoprocentně jist, že ji již někde viděl. Avšak nemohl si za boha vzpomenout kde. Každopádně do baru vzhledem rozhodně zapadala. Nejspíš jedna ze zdejších stolovnic. Avšak na tom by nebylo nic divného, alespoň tedy v tuto chvíli a za daných okolností.

Co bylo divné, byla její ochota postavit se do cesty lovcům a riskovat tak svůj život. Když jednají lovci, lidé se většinou klidí do pozadí a skrývají se, jak jen nejlépe mohou. Jistě, zdejší hostinský ukázal odvahu již tím, že na ně promluvil. Ale ten byl již od pohledu cvok. A i přesto, že dívka vypadala, jako kdyby přišla z nějakého metalového festu, nezdála se šílená. Ne víc, než je většina lidí žijící stylem gothic. O to víc ho zaujala.

A nejen jeho. Lovci se nejdříve podívali po sobě, jako kdyby se nejdříve chtěli shodnout na tom, co vidí a co se právě stalo a vzápětí se již vzduchem mihlo ostří jednoho z nožů mířících na dívčino hrdlo. Vše se událo během mžiku oka. Muž nemohl nic dělat, i kdyby chtěl. Jednoduše by nestihl zareagovat.

Naštěstí ani nemusel. A to ho šokovalo mnohem víc, než dívčina odvaha. Nůž, kterým muž zaútočil, se zastavil několik palců od dívčina krku. Lovec se snažil na něj zatlačit a dostat se tak k jejímu hrdlu. Nůž se však nehnul ani o píď. Údiv na jeho tváři a na tváři jeho druha byl už dosti znatelný. Profesionalita však znovu zvítězila. Lovec nůž stáhl a bleskově jím několikrát udeřil do dívčiny nijak nechráněné hrudi. K jejímu břichu a ani k jejímu vyvinutému poprsí se však nedostal blíž, než na vzdálenost několika palců.

Jako kdybys chránilo nějaké silové pole, pomyslel si muž. Měl sto chutí se té myšlence zasmát, bohužel, právě viděl, co viděl. Dívka tu stála dál. Živá, zdravá a s úsměvem na tváři. A to měla být již doslova rozkrájena na kousky.

"S vámi je vážně sranda, kluci. Škoda jen, že jste si vybrali špatný bar," zasmála se hraným postesknutím. Zvedla levou ruku a jednoduše luskla prsty. Objevily se plameny, které zahalily oba dva lovce, a během okamžiku je proměnily v hromádky popela.

To, co právě viděl, nešlo nijak logicky vysvětlit. Na to prostě ani vysvětlení neexistovalo. V jednu chvíli tu byly smrtelně nebezpeční lovci, se kterými by si nikdo se špetkou pudu sebezáchovy nedovolil zahrávat, a v následujícím okamžiku tu byly jen dvě malé hromádky popela.

Musel několikrát zamžikat a pro jistotu se štípnout, neboť tomu prostě nemohl, nechtěl, uvěřit. Jasně, bylo úžasné, že lovci jsou pryč. Ale jak? A za jakou cenu?

Dívka se na muže nenuceně usmála a posadila se na nyní uvolněnou barovou stoličku po jeho levici. Hostinský na ní kývl a donesl ji sklenici s temně rudou, krev připomínající, tekutinou, kterou do sebe dívka s chutí obrátila.

Muž na ni jen dál nevěřícně zíral. Zděšení zkombinované s překvapením a nevírou bylo v jeho tváři vepsané dosti hluboko a nemohlo dívčině pozornosti uniknout.

"Vím, že jsi teď v šoku, ale až se uklidníš, můžeš mi poděkovat tím, že mi objednáš další. A já se ti pak pokusím vysvětlit, co si vlastně viděl. Co ty na to?"

Jen lehce pokývl hlavou a posadil se. Hlavu měl plnou myšlenek a otázek. Tohle byla skutečně nejzvláštnější noc jeho života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama