"Fantasy je pouhým obrazem skutečnosti."

DTS: Kapitola 2.

21. května 2017 v 11:14 | Zakantos |  Druhá tvář světa
Kapitola 2. - Bar Třináct černých koček

Muž seděl na barové stoličce a v hlavě se mu přelévaly myšlenky jako mořské vlny. A že měl o čem přemýšlet. Vedle něj seděla dívčina, která před malou chvílí proměnila dva z nejnebezpečnějších nájemných vrahů v hromádky popela pouhým lusknutím prstů. A to takovým způsobem, jako kdyby to dělávala denně a jako kdyby se nejednalo o nic zvláštního. Bez známky slitování či přemýšlení nad celou věcí. Prostě *lusk* a je to. Bez jakýchkoliv výčitek.

Ne, že by on sám za mrtvé lovce ronil slzy. Přeci jen jej pronásledovali déle než pět let přes všechny kontinenty a desítky států a měst. A celou tu dobu se jej pokoušeli zabít. Ne, vůči někomu takovému nemohl cítit soucit, či lítost. Na druhou stranu, způsob, jakým zmizeli ze světa, byl nanejvýš znepokojivý. Ne, znepokojivý ne. To je příliš slabé slovo. Děsivý, šokující, neuvěřitelný. To jsou ty správné výrazy popisující pocity, které má ze způsobu smrti lovců.
Z myšlenek ho vytrhlo hlasité odkašlání dívčiny, která se očividně pokoušela přilákat jeho pozornost.

"Tak co, pozveš mě, hezoune?" prohodila tázavě, přičemž mrkla směrem ke své již prázdné sklenici, "čekala jsem, že budeš trochu v šoku, ale tebe to přepadlo opravdu hodně, co?"

Muž se zmohl na pouhé přikývnutí. V krku měl sucho a mozek mu nepracoval tak, jak by měl. Přesto se dokázal ovládnout alespoň natolik, aby přilákal pozornost barmana a naznačil mu kývnutím svou objednávku. Nemusel toho ani moc říkat. Barman se od nich nevzdálil nijak daleko a tak pro něj nebyl problém pochopit celou situaci. Pravda je, že ho to nechávalo úplně klidným a na jeho tváři se neobjevily žádné emoce. Jako kdyby se zde nic výjimečného nestalo.

"Jmenuji se Kateřina, ale pro přátele jsem Káťa," představila se jednoduše, "a jak říkají tobě? Hm?"

"Ehm, John, John Farlow" odpověděl chraptivě. Krk měl stažený a byl rád, že se mu vůbec podařilo promluvit. Potřeboval se napít. Něčeho ostrého. Hodně ostrého.

Hostinský nejspíš pochopil okamžitě a před Johnem se objevila sklenice s temně rudým nápojem. Přesná kopie toho, co pila Káťa. Raději nepřemýšlel, co je to vlastně za vynález. Dřív, než by ho mohly přemoci pochyby, obrátil rychlým pohybem sklenici dnem vzhůru. V mládí jako student zkoušel vskutku různé věci. Pil dokonce i absint a zkoušel i čistý líh, jen proto, aby si dokázal svou odolnost. Tenkrát si myslel, že nic nemůže být horší. Jak jen se tenkrát mýlil. To, co mu hostinský nalil, ať již to bylo cokoliv, mu propálilo krk až na dřeň. Johnovi zbělely klouby na rukou, jak zuřivě zatínal prsty v pěst a přemáhal touhu zařvat. V koutcích očí se mu objevily slzy a na čele zaperlil pot. Smrt by možná byla vysvobozením.

"Ostrý co?" zasmála se Katka a poplácala ho povzbudivě po rameni, "zatni zuby, brouku. Časem si zvykneš."

John netušil, jak dlouho to trvalo, ale když konečně přemohl touhu zakřičet jak ženská, protřel si oči a zhluboka se napil z půllitru chladivého piva, které osvěžilo jeho spálený krk.

"Tak tohle by zabilo i koně," prohodil tiše, neboť jeho hlasivky se doposud nevzpamatovaly z bolestivého podnětu způsobeného tajuplným chlastem, "a možná ne jen jednoho."

Na každý pád, tento likér mu rozhodně osvěžil mysl. Pokud byla doposud zaseknutá z šoku a překvapení, nyní znovu pracovala na plné obrátky a čistě jako kdykoliv dřív.

"Andělská krev dokáže divy," vysvětlila Káťa a sama si lokla ze své sklenice. Nejspíš byla již dostatečně zvyklá a pravděpodobně měla jícen z oceli. Jinak si John nedokázal vysvětlit její klid, se kterým tento smrtící nápoj pila. Samotný název likéru raději ani neřešil. Ne, že by věřil v opravdovost onoho názvu, ale v tomto baru se zřejmě slovo "jisté" stávalo velmi, velmi nejistým.

"A teď by si mi, Johne, mohl říct, proč tě ti dva ňoumové vlastně pronásledovali. Rozhodně nevypadali jako někdo, koho můžeš běžně potkat na ulici," tázala se dívčina.

"Ne, takové skutečně nepotkáš," odvětil uvolněněji John. Jako kdyby si právě uvědomil, že jeho pronásledovatelé jsou konečně mrtví a že mu z jejich strany již ve skutečnosti nic nehrozí.

"Pravda je taková, že se jednalo o jedny z nejnebezpečnějších lovců lidí, které si lze najmout. Samozřejmě pokud má člověk dostatečně velkou hotovost. A k mé proklaté smůla, můj bratr ji má. Šli po mě pět let. Ať sem se hnul kamkoliv, vždy mě následovali. Vždy objevili moje stopy, i když sem se je snažil zakrýt sebevíc. Nikdy to nebylo dost," vysvětlil dívčině, která shlédla ze své stoličky na dvě hromádky na zemi.

"No, na to jak velcí zabijáci to byli, toho z nich moc nezůstalo," prohodila nenuceně a pokrčila rameny, jako kdyby na ni neudělali sebemenší dojem.

"No, ehm, to nezůstalo," pronesl trochu zaškrceně. Teď, když na to přišla řeč, měl skutečně hodně otázek. A dívka si toho byla zřejmě vědoma.

"To, co si viděl a co tě tak…ehm… řekněme překvapilo. Co si o tom myslíš. Hm?" zeptala se a odhadla tak směr Johnových myšlenek.

John netušil jak na to odpovědět. To, čeho byl svědkem, by se dalo nejlépe popsat jako filmové triky z Hollywoodu, či jako nějaká magie jako z Harryho Pottera. V obou případech něco, čemu mohl jen stěží věřit. Tedy alespoň v případě, že by toho skutečně nebyl svědkem. Ne, tady to nebyl žádný trik či iluze. Ti muži byli skutečně mrtví. Spálení na popel. Zatraceně. Snad na stará kolena nezačne věřit na kouzla a čáry ne? Na to je vážně již příliš starej.

"No?" přerušila tok jeho myšlenek dívka.

"No, kdybych nevěděl, že je to úplný nesmysl, považoval bych to za magii. Za nějaká kouzla a čáry, He, he, jak z nějakého fantasy filmu," odpověděl s nuceným úsměvem John. Bylo to skutečně hloupé. Magie. Pche.

"Ty nevěříš na nadpřirozené jevy? Na věci nevysvětlitelné? Věci, jak se říká, mezi nebem a zemí?" zkoušela to nadále Kateřina jako nějaký tazatel při výslechu.

"Ne, to skutečně nevěřím. Zkušenost a vědomosti mi říkají, že vše lze vysvětlit pomocí praktických věd. A pokud něco vysvětlit neumíme, tak to ještě neznamená, že to vysvětlit nejde," argumentoval John, který začal znovu získávat pevnou půdu pod nohama. Sám sebe utvrzoval a přesvědčoval tak dokonale, že tomu dokonce již začínal sám věřit.

"Víš, nejspíš máš pravdu. Skutečně existují věci, které nedokážeme vysvětlit. Ale přitom je vysvětlit nějakým způsobem určitě lze. Jo, určitě máš pravdu," přitakala s vážným výrazem ve tváři Katka kývajíc přitom hlavou na souhlas, načež se ji na tváři rozlil poťouchlý úsměv, "a teď mi určitě dokážeš, pomocí těch svých věd, vysvětlit i to, jak je možné, že si my dva rozumíme. Ty si Američan a pochybuji, že umíš byť jen jediné slovo česky. A já angličtinu již od školy doslova nesnáším."

John vytřeštil oči a nevěřícně na Kateřinu zíral. To přece nemohla být pravda!

"Musíš uznat, že je to super!" zazubila se na jeho výraz v odpověď, "k čemu slovník, když ovládáš nepochopitelné síly. Hm?"

Pro Johna to byl skutečně velký šok. Větší, než by si sám chtěl připustit. Přeci na něj musela mluvit anglicky, ne? Česky, či jaký že to jazyk používají v téhle zpropadené zemi, neuměl vážně ani slovo a pokud ona nemluvila anglicky…To bylo vskutku víc, než dokázal za tak krátkou chvíli snést. Rukama si zakryl tvář a prsty si mnul spánky doufaje, že se probere z tohohle zatraceného snu do světa, kde je zase všechno normální. Žádná Kateřina, žádný šílený bar a hlavně žádná magie. Bohužel, tak jednoduché to nebude. To si uvědomil po chvíli také. Zhluboka vydechl a zakroutil hlavou.

"Asi jsem se vážně zbláznil. Jak je tohle možné? Jak?" ptal se sám sebe.

"Nesmíš o tom moc přemýšlet, brouku. Lepší je to prostě přijmout a neřešit to. Pro zelenáče je to vždycky těžký. Tak proč si to zbytečně komplikovat. Hm?" snažila se ho utěšit Káťa a při tom ho lehce poplácávala po rameni. Barman mu mezitím přistavil další likér. Tentokráte sytě zelený.

"Dej si Ropuší sliz a bude ti fajn. Je to sice pití pro děti, ale řekla bych, že pro tebe bude akorát," zaculila se na něj a vlepila mu pusu na tvář.

John trochu pookřál a zbytek vyřešil nabídnutým chlastem. Skutečně to bylo slabší než Andělská krev. Přesto se po tom musel otřepat a uklidnit dech. Mysl mu pracovala na plné obrátky a ze všech sil se snažila přizpůsobit změnám, které zažívala. Nepřemýšlet o tom. Přijmout to. Skutečně skvělé rady. Ach, kéž by to bylo tak jednoduché. Přesto učinil velký krok "vpřed" a podařilo se mu zklidnit své rozbouřené myšlenky.

"Takže ty si něco jako, ehm, čarodějka?" zeptal se nevěřícně se zdviženým obočím a lehce odlehčeným úsměvem, jako kdyby se jednalo o vtip.

"No, dá se to tak říct," souhlasně pokývla dívčina přičemž pokrčila rameny a úsměv mu oplatila, "je to samozřejmě složitější, ale proč ti to zbytečně komplikovat. Hm?"

"Tedy,… ehm… ti dva lovci,… to, že ti rozumím,…to všecko je vlastně nějaký kouzlo. Správně?" pokračoval John ve svých otázkách.

"Jo, přesně tak. No není magie super?!" zasmála se potěšeně Katka ukazujíc na něj prstem a lehce varovným tónem dodala, "i ty musíš uznat, že je, zelenáči. Nebýt magie, tak je z tebe teď mrtvola."

Chtě nechtě, John musel přikývnout. Měla naprostou pravdu. Kdyby ho nezachránila pomocí svých…kouzel…tak by se teď válel po podlaze v kaluži krve a s několika průstřely. Bez ní by z něho touhle dobou byl již zatracený cedník.

"Děkovat mi nemusíš. Udělala bych to tak jako tak. Takové jako jsou oni, tu nemáme rádi," dodala dřív, než se zmohl na poděkování, které měl už na jazyku. Jako kdyby četla jeho myšlenky. Ale to přece nemohla, ne? To by bylo teprve šílené! Na její tváři se mezitím rozlil skutečně široký úsměv, který Johnovi nemohl uniknout. Hlasitě polknul, což u Káti vyvolalo další záchvat smíchu.

"Buď v klidu, brouku, myšlenky číst neumím. Jen dokážu vidět víc, než jiní," uklidnila ho a doprovodila to letmým mrknutím. Pravda, Johna to zrovna dvakrát neuklidnilo, ale stále lepší jak nic. Přeci jen mu zachránila život a tak může projevit trochu slušnosti a akceptovat to, jaká je. I když slovo "abnormalita" ho napadlo více než jednou. Nahlas to však pronést nehodlal. Riskování měl pro dnešek víc než dost.

"A co bude teď? Mohu normálně odejít? Nebo mě tu budete držet, abych o vás nemohl nikomu říct?" ptal se opatrně a s náznakem napjatosti v hlase. Tohle ho totiž více než jen trochu trápilo. Pokud tihle "lidé" tvořili nějakou uzavřenou společnost, asi by nebyli moc nadšení, kdyby o nich každému vyprávěl. Být na jejich místě, nejspíš bych každého nezvaného hosta oddělal čistě pro jistotu. Na druhou stranu, mohli by projevit trochu soucitu. Rozhodně by jim za to byl vděčný.

"Nemusíš se bát. Pokud chceš, můžeš bar kdykoliv opustit. Vážně. Nic ti nehrozí," odpověděla s klidem Katka, "a co se prozrazení naší přítomnosti týče. To je to poslední, čeho se bojíme."

Otočila se k němu a s vážností ve tváře se ho zeptala: "Upřímně, myslíš si, že by ti tohle všechno někdo věřil? Vážně? Hm?"

Zase měla pravdu. Ženská jedna zatracená. Johnovi nezbylo než jen zavrtět hlavou. On sám by tomu nevěřil ani za mák, kdyby to neviděl na vlastní oči. A přesto mu to doposud dělalo problémy.

"No dobrá, mám pár dalších otázek," prohlásil z ničeho nic živě. Když už mu nehrozí žádné nebezpečí, či to alespoň v tuto chvíli tak vypadá, tak ať tu nestojí jen tak, jako kůl v plotě. Přeci jen objevil pro něj úplně neznámý svět. A jak se zdá, dívčina je ochotná zodpovědět jeho otázky. Tak proč se neptat. Otočil se zády k barovému pultu a rozhlédl se po celém podniku. Při vstupu ho prolétl pohledem jen zběžně. Nyní měl dost času na to, aby se mohl podívat důkladněji.
Kateřina se postavila po jeho bok a sledovala pohyb jeho očí. I jí byla zřejmá změna, která se udála v Johnově mysli. Začínal chtě nechtě přijímat vše, co se na něj sypalo. Ne, že by měl zrovna na výběr.

"Co je tohle vlastně za místo?" ptal se, zatímco přejížděl očima po místnosti.

"Bar u Třinácti černých koček,… tedy tak tomu alespoň říkáme my, zdejší štamgasti. Jak si asi pochopil, není to zrovna obyčejný bar," odpověděla věcně dívka s kamenným výrazem ve tváři," pravda je, že je to jedno z mála míst, kde se může náš druh scházet a nebýt přitom nikým, či ničím, rušen."

"Tomu celkem rozumím," odvětil ironicky John, čímž si vysloužil nepříjemný a dobře umístěný šťouchanec loktem do žeber.

"Nezapomeň, kdo ti zachránil krk, zelenáči," odfrkla si po dobře odvedené práci, zatímco si John třel bolavé místo, "ale jinak máš pravdu. Někteří z nás nejsou tak normální, jako já. A tím normální myslím samozřejmě jejich vzhled. Pochybuji, že by se například Zlaťák, či Rezka mohli napít v normální hospodě."

"Rezka? Zlaťák? Nějací tví přátelé," ptal se se zájmem, neboť to byla vskutku zajímavá jména. Tedy alespoň v normálním světě. V tomto světě mohlo jít o běžná jména. Kdo ví, co by si místní mysleli o jeho vlastním jméně.

"Rezka je amazonka. Válečnice s démony. Zlaťák je elf. Druid co mluví se stromy a zvířaty," vysvětlila prostě a jednoduše Káťa, jako kdyby se nejednalo o nic pozoruhodného.

Jediné, na co se John zmohl, bylo vyvalení očí. Znovu.

"Démoni? Mluvení se stromy? To přece není možné!" odsekl s nedůvěrou a s notnou dávkou šoku. Brzy si však uvědomil, jak naivní jeho výlev byl. Samozřejmě že je to možné. Tihle lidi…tvorové…jsou všechno, jen ne normální. Proč mě překvapuje, že jeden z nich zabíjí démony a druhý mluví s kytkami! Dyť oni to berou za samozřejmost! Zatraceně, největší exot sem tu nakonec nejspíš stejně já. Já, nula, která nic neumí a nijak nevyniká. Sakra!

Nebyl si vědom, že by poslední věty řekl nahlas. Přesto mu na ně Káťa odpověděla: "Nula? Nemyslím si. Víš, Třináct černých koček nedokáže najít každý. Ve skutečnosti ho nedokáže najít nikdo z Nich. A těmi "Nich" myslím normální lidi."
"Ale…," chtěl okamžitě argumentovat John. Káťa ho však nepustila ke slovu.

"Ani ti lovci nebyli normální. To jsem věděla od první chvíle, co jsem je spatřila. Proč myslíš, že byli tak dobří? Hm? Samozřejmě že nebyli normální," odpověděla mu dřív, než se stačil zeptat, "a co se tebe týče. Ani ty nemůžeš být obyčejný. Jak jsem řekla, žádný obyčejný člověk bar najít nedokáže. Od toho tu jsou ochrany…A ano, myslím tím samozřejmě magii."

Její vysvětlení Johnovi nedávalo žádný smysl. Vždyť to znělo šíleně! V čem byl nenormální? Neuměl kouzlit, nelovil démony a byl si stoprocentně jistý, že se stromy a zvířaty nemluví. Kdyby jo, tak by neměl na levém lýtku kousanec od toho zatraceného boxera, kterého na něj pustil jeho ďábelský bratr. On prostě nemohl být jedním z nich. Ne, to bylo bláznivé, nesmyslné, iracionální!

"Vím, že tě to šokuje a že tomu nevěříš. Ale smiř se s tím. Jsi jedním z nás. A to nezměníš," řekla s osudovým klidem Katka. John se nyní cítil jako někdo, kdo ztratil poslední zbytky naděje. Pokud měla pravdu, a všechno nasvědčovalo tomu, že ji má, tak byl něčím zvláštní. Byl podivín, šílenec, abnormalita. Dokonce se mu v mysli objevilo i slovo "zrůda", ale to raději ihned zahnal. Káťa byla možná zvláštní, ale zrůda určitě ne. Na to byla příliš… ehm…pohledná. Svým speciálním způsobem.

John nahlas vydechl a otočil se zpět k baru, kde na něj již čekala další sklenice zeleného Ropušího slizu. Otočil ji do sebe a zhluboka se nadechl. Tohle byla ta nejneuvěřitelnější noc v jeho životě.

"A to ještě není zdaleka všechno, zlato," dodala s dalším ze svých kouzelných úsměvů dívčina. John si ani neuvědomil, že znovu viděla přímo do jeho nitra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama