"Fantasy je pouhým obrazem skutečnosti."

DTS: Kapitola 3.

21. května 2017 v 11:18 | Zakantos |  Druhá tvář světa
Kapitola 3. - Běž Johne, bež!

Další půlhodinu strávili ve vzájemném mlčení rušeném pouze tichou keltskou hudbou vycházející odkudsi zpoza baru. Nejspíš právě tam měl hostinský umístěnou hudební sestavu se svým vytříbeným playlistem, na kterém bylo očividně od všeho něco. Alespoň má jistotu, že splní přání každého ze štamgastů a nikoho neupřednostní. John ho navíc podezříval, že schválně pouští zrovna ty skladby, které zapadají do aktuální atmosféry, aby ji tak podtrhl a vyzdvihl všechny emoce. Nejspíš si to vážně užívá, parchant jeden.

Co však trápilo Johnovu mysl více, než barmanovi úchylky, byly informace, které mu poskytla Katka. John nebyl obyčejným smrtelníkem. Alespoň to tvrdila. A pokud to mohl někdo objektivně posoudit, určitě to byla čarodějka. Ta se v těchto věcech musí vyznat, ne? Jaký jiný důvod by mohla mít, aby mu tvrdila něco tak šíleného a neuvěřitelného. Johna nic nenapadalo.

Pokud měla pravdu, pak není pochyb o tom, že mu jeho "neobvyklost" zachránila život. Bez ní by nebyl schopen vstoupit do baru, nikdy by se nesetkal s Káťou a to by znamenalo, že by ho Lovci určitě zabili. Ač netušil, čím je tak neobvyklý, Johnovi bylo jasné, že svým schopnostem vděčí za vše. Neměl by je tedy hned odsuzovat. To může přeci bez problému udělat později. Prvně musí zjistit, jestli vůbec nějaké má.

"Říkala jsi, že nejsem obyčejný, tedy normální člověk," přerušil John ticho a otočil se čelem ke Kátě. Té se na tváři rozlil úsměv od ucha uchu. Na to, že byla gothička, se usmívala opravdu hodně.
"Takže už se s tím smiřuješ? Super!" zajásala rozzářeně, "no jasně, že nejsi normální. Kdo taky dneska je, že? Určitě musíš být víc než jen smrtelník. Jak jsem říkala, bar tu není pro každého. Pravda však je, že netuším, co jsi."

Na čele se jí objevily vrásky a tvář se stáhla do zamyšleného šklebu. Nebýt černého mejkapu a piercingů, nejspíš by to byl roztomilý pohled.
"A to znamená?" naléhal John s lehkou dávkou nervozity. Pokud mu řekne, že je nenormálně normální, bude to fakt trapné.
"Nevím. Nemělo by se to dít. Mé nadání by mi mělo říct, v čem jsi zvláštní. Nic však nevidím. Vůbec nic. Jako by si byl fakt jen obyčejný smrtelník. Divné," odvětila Káťa a zamyšleně začala poklepávat ukazovákem levé ruky na bradu.
Jo, sem nenormálně normální. Můj život v kostce, pomyslel si John a tiše vzdychl. Otočil se zpátky k baru a dopil pivo ze sklenice. Barman se na sklenici jen podíval a ta se sama naplnila až po okraj zlatavým mokem. Johnovi vylétlo obočí úžasem, ihned se však zase uklidnil. Proč by ho měla taková maličkost překvapit. Nejspíš další kouzlo, nebo něco takového.
"Zajdeme za babičkou," prohodila z ničeho nic Káťa rozhodně, "to ona mě všechno naučila, a pokud někdo něco bude vědět, je to ona."
"Babička? Má taky spoustu piercingů?" tázal se překvapeně John a jen co otevřel pusu, hned mu bylo jasné, že tenhle typ žertu asi nebyl moudrý.
"Že já tě proměním v něco nehezkého, malého a hodně slizkého?" varovala ho ihned Káťa a namířila na něj prst. John se podvědomě přikrčil. Ne, že by mu to bylo proti magii co platné.

"Babička je ctihodná dáma. Kdyby si ji potkal na ulici, netušil by si, že je čarodějka. I když je trochu staromódní. Zasekla se v předminulém století a stále odmítá všechnu moderní technologii," pokračovala mladá čarodějka klidnějším tónem, "hlavně se před ní nezmiňuj o počítačích, telefonech a podobně. Měla by tě za cvoka. Ona na tyhle věci fakt moc není."
"Stylová dáma, která ví co je dobré," prohodil John upřímně a vysloužil si za to další z Kátiných patentovaných úsměvů. On sám technice nikdy moc nevěřil. Ne, že by byl s počítačem levý, měl však tu zkušenost, že ho podle něj, či podle mobilu, ihned vystopovali Lovci. Od té doby nevlastnil nic elektronického.
"Ani nemáš tušení jak," řekla a hodila na barový pult několik bankovek. John se chystal též zaplatit, čarodějka ho však zastavila s tím, že dnes to je na ní. Na to ho vzala za ruku a vytáhla ho ven z baru na ulici. Po jedné straně ji kráčel nebezpečně vyhlížející pitbul, na kterého John úplně zapomněl, a po druhé on. Prapodivná trojice. Naštěstí bylo brzy ráno a na ulicích nikdo nebyl.
John se nechal Káťou vést a pomalu a jistě ztrácel přehled o tom, kde se vlastně nachází. Čarodějka zahnula tu a támhle a několikrát vymetli úzké uličky mezi bytovkami, o kterých John ani netušil, že existují. Nebýt Káti, byl by již dávno ztracený. A přestože šli již dobrou půlhodinu, odmítal se tvrdohlavě zeptat, kdy tam už budou. Nějak podvědomě tušil, že by za to mohl dostat Kátin oblíbený úder do žeber.
Přeběhli ulici a zamířili do ústí jedné z dalších úzkých bočních uliček. John byl připraven následovat Káťu dovnitř, narazil však pouze do jejich zad. Ihned se omluvil, avšak Káťa jeho slova jako by vůbec nezaregistrovala. Teprve nyní si John všiml, že v uličce nejsou sami.
Na druhém konci uličky stála osoba, dle postavy nejspíš muž, oblečená v černém plášti a s kloboukem na hlavě. Johnovi přeběhl mráz po zádech a z jeho hrdla se ozvalo tiché zaúpění.
"To přece není možné, nemůže být," pronesl tiše dřív, než si stihl uvědomit, že vůbec otevřel pusu. Kátin pitbul tiše zavrčel. Káťa samotná pustila Johnovu ruku a zamyšleně postavu pozorovala.
"To vyprávěj jemu," odvětila stejně tiše, "změna plánu, Johne, budeme sebou muset hodit a pokusit se jim zmizet. Pokud je nedokázala zničit moje magie…"
Konec věty zůstal viset ve vzduchu a s ním i nevyslovené domněnky. John se začal potit. Tohle přeci nemůže být pravda. Sotva si myslel, že se Lovců zbavil, ukázalo se, že ty parchanty nelze zabít. Ne magií. Magií! Čím je proboha má zastavit, když na ně nefunguje ani magické spálení na popel.
"Johne, Johne, to od vás nebylo hezké, snažit se utéct," pronesl muž klidným tónem a jeho hlas se nesl přes celou uličku.
"A od vás také ne, slečno čarodějko. Vskutku nevychované," dodal druhý z Lovců, který se z ničeho nic objevil po boku prvního, "nás však nelze zastavit tak snadno. My neumíráme, nemůžeme."
Prosté a jednoduché konstatování, které by John raději neslyšel. Nezdálo se však, že by to Káťu příliš rozházelo. Nadále zamyšleně pozoroval dvojici Lovců. V levé ruce vodítko, pravou ruku vzdorně v bok.
"To tvrdila spousta týpků. Ale málokdo z nich to může tvrdit stále," na tváři se ji objevil úsměv. Úsměv, opravdový a nehraný. Alespoň tak připadal Johnovi. Jak se může usmívat? No jasně, vždyť je šílená. Málem bych zapomněl, pomyslel si. Nahlas to však neřekl. Stále měl pud sebezáchovy.
Káťa ho z ničeho nic chytla za ruku a rozběhla se do ulice napravo od uličky. John se sotva stačil vzpamatovat, přesto ji poslušně následoval. Znovu byl na útěku před Lovci. Tentokráte však nebyl sám. Podařilo se mu do toho úspěšně zatáhnout mladou holčinu a ohrozit tak její život. Skvěle Johne, opravdu skvěle.
Myšlenky se mu honily hlavou a úplně přestal registrovat cestu, kterou ho Káťa vedla. Plně se oddal jejímu vedení a doufal, že je z toho dostane. On sám už ztratil naději.
Vběhli do další ulice, která byla plná zaparkovaných aut. Káťa pustila jeho ruku a v běhu několikrát luskla prsty. Johnovi se zdálo, že zaslechl prapodivná slova vycházející z jejich úst. Jazyk, pokud to vůbec jazyk byl, však neznal. Rozhodl se to tedy ignorovat. Účinek Kátina počínání se dostavil záhy.
V celé ulici se všem autům rozsvítila světla a nastartovaly motory. Zároveň s tím se v mnohých z nich spustily alarmy a houkání a pištění zaplavilo ulici. Přechod z úplného ticha do šílené symfonie kvílení byl pro Johnovi uši bolestivým zážitkem. Než se mohl chytit za uši, znovu v pravačce ucítil Kátinu ruku a běh započal nanovo. Kátino hlasité výsknutí ho probudilo z omámení a on si všiml, jak se všude po stranách ulice rozsvěcuje v oknech, a ozývají se hlasité kletby. Sotva doběhli na konec ulice, již bylo na chodnících několik desítek majitelů, kteří kontrolovali své motorové miláčky.
Lovci, pokud je pronásledovali, se tak bezpochyby ocitli uprostřed mumraje naštvaných lidí. John pochyboval, že by je mohli zastavit, přesto byl rád za každou chvíli navíc, kterou jim mohli poskytnout. Snad je všechny nepostřílí. Další nevinné oběti, to by John opravdu nedokázal snést.
Káťa ho táhla dál a brzy neslyšel nic jiného, než dusot jejich kanad, psí oddechování a ozvěnu svých vlastních bot. Odvážil se ohlédnout a nespatřil za sebou nic než prázdnou ulici. Nikdo nikde. Že by se jim ztratili?
Ne, támhle jsou. Zpoza rohu, asi sto kroků za nimi, vyběhla dvojice mužů a sprintovala směrem k nim.
"Musíme se jim někde ztratit. Nemůžeme je přivést k babče," konstatovala prostě Káťa a její hlas byl překvapivě klidný. Vůbec se nezadýchala. John mezitím sotva popadal dech a v boku ho již začínalo píchat. Dva šílené sprinty za noc, to na něj bylo moc. Jeho jedinou odpovědí tak bylo bezhlesné přikývnutí. Na slova neměl energii. Musel dýchat. Nahlas.
Zdálo se, že přeci jen jim zbylo nějaké to štěstí. Když zatočili do další ulice, přijížděl ke zdejší zastávce autobus. Takový ten prastarý rozkodrcaný krám, do kterého se člověk bojí nastoupit, neboť jeho řidič je šílenec, co za nocí brázdí ulice města bez ohledu na předpisy.
Bez ohledu na Johnovi názory ho vtáhla i s pitbulem přímo do zavírajících se dveří autobusu plného mladých studentů, z nichž většina byla v dosti podnapilém stavu. Nikdo si jich však nevšímal. Byli jen další cestující jedoucí domů z nějaké podařené party.
Autobus ze zastávky vyrazil jak raketa a jak John předpokládal, řidič se s nějakými předpisy skutečně nezaobíral. Ulice byly prázdné a i přesto, že autobus sotva držel pohromadě (pravděpodobně jen náhodou), řidič přišlápl plyn až na podlahu. Když se Lovci objevili na křižovatce, autobus kolem nic doslova proletěl a mířil dál do noci.
"Tři zastávky a vystupujeme. To by nám mělo dát náskok. K babče už to není daleko," odpověděla Káťa na Johnovi nezodpovězené otázky a na tváři ji hrál její trademark úsměv. V Johnově mysli se znovu objevilo slovo "šílená" a něco na jeho obličeji ho nejspíš prozradilo, neboť vzápětí ucítil čarodějčin loket pod žebry. Slovy to však nekomentovala. Nebylo třeba, vzkaz byl pochopen.
Během cesty autobusem se nestalo nic překvapivého. Pokud nepočítáme trojici holčin, které začaly na Johna ukazovat a posmívat se jeho znavenému vzezření. Johnovi bylo jasné, že po tom zběsilém úprku musí vypadat opravdu stylově. Na holčiny se však jen zamračil. Na víc neměl sílu. Jejich smích to však jen zintenzivnilo. Alespoň do doby, než jim všem začala téct krev z nosu.
John se otočil ke Kátě se zdviženým obočím. Ta ho obdařila pokrčením ramen a letmým úsměvem. Odněkud vytáhla další žvýkačku a potěšeně začala přežvykovat jako kdyby nic. John znaveně zakroutil hlavou a jal se sledovat okolní ulice doufaje, že nespatří své pronásledovatele. Nikde se však nikdo neobjevil.
Autobus opustili dle plánu. Káťa ho čapla za ruku a už ho zase táhla ulicemi. A John? Ten jako vždy poslušně následoval jejího vedení.

Stával se z toho zvyk a John si začal uvědomovat, jak moc na ní byl v posledních několika hodinách závislý. Vždy se chlubil tím, že si dokáže pomoci sám. Však úspěšně utíkal víc jak pět let. A vždy sám. Posledních pár hodin se však změnilo úplně vše. Nebýt Káti, byl by již mrtvý a moc dobře si to uvědomoval. To mu na vnitřním klidu moc nepřidalo.

Nemohla utéct víc jak čtvrthodina, když tu se před nimi objevil rodinný domek, nijak velký, přesto musel patřit někomu majetnému. Popravdě moc nezapadal do zdejší zástavby. Architekturu by přirovnal k něčemu viktoriánskému. Pokud by přivřel obě oči. Mělo to jisté starosvětské kouzlo a John si nemohl nevšimnout překrásné zahrady, která k domu patřila. Měli tu dokonce malý rybníček s párem labutí. Být to někdy jindy, John by se nad tím bezpochyby pozastavil. Po dnešní zkušenosti to však jeho mozek vzal jako fakt a netrápil se tím. Labutě a rybník uprostřed města? Proč ne.

Káťa se zastavila před zdobenou brankou, jediným vstupem do domu obklopeného živým plotem a John si všiml, že zde nikde nevidí vjezd pro auta a garáž.

"Tak, tady bydlí. Pěkný, ne?" oznámila čarodějka prostě, "měla by nás už očekávat."

A taky že ano. Branka se před nimi sama od sebe otevřela a ozvalo se jen lehké zaskřípání starých pantů. Před nimi byla kočičími hlavami dlážděná cestička k velkým dubovým dveřím, nad kterými visela dvojice archaicky vypadajících luceren.

"Říkala jsem ti, že je fakt hodně stará. Tak pozor na pusu," upozornila ho vážně Káťa a vydala se přímo ke dveřím. Branka se za nimi zavřela a Káťa lusknutím prstů zbavila pitbula obojku. Ten se na Johna nebezpečně podíval a s tichým varovným zavrčením se vzdálil od dvojice. John vzkaz pochopil. Neopovaž se paničce jakkoliv ublížit, nebo ublížím já tobě.

Dubové dveře se před nimi otevřely stejně jako branka a Káťa vedla Johna suverénně přímo do nitra domu. Prošli potemnělými chodbami a několika místnostmi až došli do jediné osvětlené.

Johnovi připomínala viktoriánský pokojík se vším, co k tomu patří. Drahá čalouněná křesla, čajový servis na ozdobně vyřezávaném stolku, těžké závěsy zakrývající okna a samozřejmě krb zabudovaný přímo do stěny, ze kterého sálalo teplo a který ozařoval celou místnost.

V jednom z křesílek seděla starší paní s dlouhými do drdolu spletenými hnědými vlasy. Oblečená byla v dlouhých zelených šatech, které John vídal na obrázcích historických časopisů. V ruce držela šálek čehosi a zpoza svých půlměsícových brýlí pozorovala bystrým zrakem příchozí dvojici.

Na první pohled vypadala místnost i paní jako výjev z předminulého století. Jako kdyby prošel bránou času a vstoupil do historie. Bylo to útulné a příjemné na pocit. Vzduch voněl po skořici a malinách. Johnovi se tu líbilo.


"Vítej, Honzo, konečně si se vrátil domů," prolomila ticho babička a John na ni vykulil oči. Koutkem oka si všiml, jak se k němu Káťa otáčí a vyslovuje otázku, která mu též vytanula na mysli.



"Domů?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama