"Fantasy je pouhým obrazem skutečnosti."

Setkání v Tokatu (1/3)

21. května 2017 v 16:51 | Zakantos |  Jednorázovky

Trojice zakrytých vozů, každý tažen dvojicí valachů, se kodrcala skrz neudržovanou lesnícestu táhnoucí se neprostupným a divokým Vinickým lesem uprostřed Tokatského knížectví. Řeka Vina burácela po jejich pravici a bouřlivý proud umocňoval divokost zdejší krajiny, stejně jako další míle divokého hvozdu na druhé straně řeky.

Místní nazývají tento druh hvozdů pralesy. Prý tu rostou bez zásahu již od doby příchodu lidí do zdejších zemí. Někteří z velikánů v tomto hvozdě mají dozajista tisíce let a hustý podrost jen doplňuje dost děsivý dojem z tohoto místa. Skrz mohutné koruny dopadá na cestu velmi málo slunečních paprsků, a kdyby se netáhla podél řeky, nejspíš by byla celá stezka zahalena permanentním šerem.

Andrej Narkow, Wieszanijský obchodník, seděl na kozlíku prvního z vozů a v rukách třímal opratě, řídíc koně skrz nerovnou cestu plnou zatáček a děr. Po jeho boku seděl Ogden, mohutný a na první pohled velmi nebezpečně vypadající válečník, pocházející z Dánské marky. Na zádech měl pověšenou obouruční sekeru a jeho malá očka bedlivě sledovala okolní lesy. Doufal, že se mu případné hrozby podaří zahlédnout zavčasu a varovat své muže, kteří karavanu spolu s ním doprovázeli.

Dva z jeho mužů jeli na dalších dvou vozech a dva v sedlech koní po boku karavany. Žádná velká síla, ale na takto malou karavanu by měla být dostatečná. Málokterá tlupa loupežníků by riskovala boj s pěticí válečníků kvůli trojici vozů, když ani neví, co je převáženo. Trojice pacholků, také vyzbrojených, i když pouze lehce, jen doplňovala obranu karavany.

"Už aby ten proklatý hvozd skončil. Tyhle cesty do Astonice jsou sice výdělečné, ale táhnou se snad věky," zaklel Andrej naváděje koně kolem velké díry v cestě, kterou nejspíš vymlela řeka.

"Hm. Blbej les," odvětil hrubým hlasem Ogden. Málomluvný jako vždy.

Andrej pouze zavrtěl hlavou nad Ogdenovou výřečností a dál sledoval cestu. Ogden nebyl sice nejlepší společník na dlouhé cesty, přesto byl tím nejlepším na ochranu karavany a Andrej to věděl. Svěřil by mu i svůj život. Vlastně přesně to právě dělal. A co víc, nesvěřoval mu jen ten svůj. Při cestě do Tokatu ho doprovázely jeho dvě neteře, Zora a Brana, nyní sedící ve druhém voze.

Andrej je převážel jen neochotně, ale po smrti rodičů mu zůstaly na krku a on je nerad nechával dlouho samotné daleko od sebe. Nyní, když svůj podnik stěhoval do Astonice, se rozhodl přestěhovat i je. Bude je tak mít neustále poblíž. A to znamená méně starostí pro něj. Ogden má kvůli tomu sice pár vrásek navíc, ale za to mu přece platí, ne?

"Jo, blbej les," přitakal nakonec.

"Hele, šéfe, někdo k nám jede," ozval se chvíli na to z konce kolony hlas jednoho ze strážců, Zderada. Andrej ihned přitáhl otěže koním a všechny povozy se zastavily. Ogden seskočil z kozlíku a vydal se směrem k příchozím. Milica a Sulibor, další dva ze strážců karavany sedící v sedlech svých hřebců, se k němu připojili.


Trojice strážců se vzdálila od karavany na několik metrů, ruce na jílcích mečů a seker. Ogden sňal sekeru ze zad a opřel ji toporem o zem. O její zakřivený vrchol si opřel svalnaté paže a společně se svými bratry ve zbrani očekával, až se dvojice jezdců, kteří je pronásledovali, přiblíží na dohled.

Jeden z nich byl bezpochyby rytíř. Válečný oř ušlechtilého chovu a na první pohled zbroj výtečné kvality mluvili za vše. Stejně jako mužovo autoritativní vzezření v kombinaci s typickou aristokratickou aurou, která vždy jemu podobné obklopuje. Mohutný obouruční meč, jehož jílec mu čouhal nad rameno, jen doplňoval celkové charisma rytíře-válečníka. Tvář zarostlá zastřiženým plnovousem a rámovaná dlouhými tmavě hnědými vlasy byla opatřena pronikavým pohledem modrých očí a ošlehanou pletí.

Po rytířově boku jel mladý, jednooký panoš s páskou přes oko. Věkem stále ještě chlapec, ne starší než šestnáct let. Oblečen v kožené lehké zbroji a modrém plášti. Náloketnice a náholenice z ocele a krátký meč v kombinaci s lamačem mečů dělaly z prvotního dojmu v chlapce, muže schopného sebeobrany.

Muži se přiblížili na vzdálenost asi desíti kroků a zastavili své koně.

"Zdravím, pánové. Také na cestě do Astonice?" pronesl rytíř povzneseným tónem typickým pro jeho vrstvu.

Ogden si ho měřil pohledem a jeho dva společníci nadále setrvávali ve stavu pohotovosti. Chvíli se nic nedělo, a jelikož Ogden s odpovědí nespěchal, rytíř pokračoval.

"Jsem Frederik Halstatt, rytíř Řádu Koruny, a toto je můj panoš, Otto. Cestujeme stejnou cestou skrz tento prapodivný les a míříme do Astonice, což by měla být osada na konci lesa. Předpokládám, že je to i vaše cesta."

"Hm. Možná ano, možná ne. Co z toho?" tázal se Ogden nedůvěřivě.

"Co z toho?" překvapeně zopakoval rytíř, "třeba bychom mohli pokračovat společně. Rád poskytnu svůj meč při ochraně vaší karavany, pokud vy poskytnete mně a mému panošovi něco do žaludku a trochu společnosti. Již pár dní jsme nepotkali ani živáčka."

Za Ogdenem se ozvaly kroky a k trojici se připojili Andrej a jeden z jeho pacholků, Yaroslaw. Dřív, než mohl Ogden cokoliv říci, obchodníkovy rty se daly do pohybu.

"Co se to tu děje? Nějaké problémy, Ogdene?"

"Ne," odvětil Ogden a znovu si přejel rytíře pohledem, "nezdá se. Chtějí se přidat."

"Přidat? Ke karavaně? No, proč ne, ne? Další meče se vždy hodí. Co za to chtějí?" tázal se Andrej. Mluvil sice k Ogdenovi, ale otázka byla jasně mířená směrem k rytíři a jeho panoši.

"Rytíři Řádu Koruny neberou za své služby odměny ve zlatě. Přesto, pokud byste měli něco, čím byste zasytili dva poutníky, budeme vám vděční," promluvil Frederick a odpověděl tak na otázku kupce.

"Vidíš, Ogdene, pan rytíř je skutečně čestný chlap. Pomůže nám za trochu jídla. Tak tu nestůj a zpátky na vozy. Yarku, přines rytířům něco k jídlu a pak zpátky na místo. Už jsme se tu zdrželi příliš dlouho," rozdal příkazy Andrej se špatně skrývanou nervozitou. Tenhle hvozd mu už dlouho trápil mysl. Jako kdyby ho neustále něco sledovalo.

Pacholci i stráž se vrátili na svá místa a Yaroslaw rytíře neochotně obsloužil skromnou stravou. Frederick přesto s povděkem přijal a rozdělil se s Ottou přesným dílem. Yarka tím trochu zaskočil, ten to přesto nijak nekomentoval. Málokterý rytíř byl tak "čestný". Karavana se dala do pohybu a Yarek neměl mnoho času na přemýšlení. Sám kočíroval poslední vůz a tak měl brzy plné ruce práce.

Dvojice rytíř a panoš se chvíli na to připojila a vedla své koně po pravé straně karavany, která mířila dál do hlubin lesa. Brzy se cesta odvrátila od řeky a šero obestoupilo povozy. Jen pár paprsků dokázalo prorazit skrz stěnu korun prastarých stromů, které lemovaly stezku. Karavana se tak ubírala dál v přítmí lesa.


Den plynul bez incidentů a mezi rytíři a členy karavany byla vyměněna jen ta nejnutnější slova. Přesto došlo k letmému seznámení mezi muži, tak jak je zvykem u těch, jejichž životem je boj. Vzájemně si poměřovali výzbroj a výstroj a Milica se zeptal i na několik podrobností o Frederikově cestě a Řádu Koruny, o kterém slyšel. Andrejovy neteře se ukázaly až v podvečer, kdy se celá karavana blížila k Nalhozerskému vrchu. To bylo jedno z mála míst, kde šlo ve Vinickém lese tábořit a koně i lidé byli dlouhou cestou již notně unaveni.

Prvně vyskočila z vozů mladší Brana. Asi čtrnáctiletá holčina s krátkými zrzavými vlasy. Přeběhla podél vozů až ke strýcovi, kde se vyhoupla na kozlík po jeho boku. Nově příchozích si ani nevšimla.

Na tváři Fredericka se objevil úsměv. Nečekal, že v karavaně budou přítomny i ženy. O to více byl překvapen, když z vozu vykoukla její starší sestra, Zora. Její dlouhé kaštanově hnědé vlasy, půvabná tvář s plnými rty a velkýma modrýma očima. V jejich čerstvých dvaceti měla pěknou ženskou postavu s křivkami na správných místech.

Frederick byl na místě zasažen jako úderem blesku. Jako z nějakých romantických knih a básní. Nikdy nevěřil na podobné nesmysly, jako je láska na první pohled. Proto si to nedokázal připustit ani teď. Přesto pocit, který ho sevřel v hrudi, nedokázal nevnímat.

Zora se vyhoupla na kozlík vedle Slavy, jednoho z vozků, a rozhlédla se. Její pohled přejel přes Ottu, jehož přítomnost odměnila pouhým pozdvižením obočí, což byl jediný náznak překvapení, který ukázala. Pak se stočil na druhého příchozího, pohledného rytíře.

Frederick její pohled opětoval. Nemohl jinak. Ty velké, jak oceán modré, oči se do něj vpíjely a on nedokázal přerušit kontakt. Uběhla snad věčnost, než pohnula tváří a zadívala se na druhou stranu. Dřív, než ji tvář zakryly kadeře jejich vlasů, všiml si rytíř růže, zbarvujíce její líc. On sám se zachoval jak malý kluk a na obličeji se mu objevil široký úsměv. Ať už byly pocity, které cítil, jakékoliv, nedokázal se jim bránit.


Slava se k ní naklonil a začal jí něco šeptat. Frederick netušil, o co šlo, ale zdálo se, že s ním Zora nesouhlasí, a když nepřestal, vrátila se zpět do vozu. Předtím však obdařila rytíře ještě jedním pohledem s letmým úsměvem. Rytíř byl tak zaskočen, že ho málem smetla větev. Sotva se stihl sklonit, což si vysloužilo smích od Slavy a také od Nekrase, který se přemístil ze zádi na kozlík vedle vozky. Otto je obdařil nahněvaným pohledem, přesto mlčel a na obranu svého pána nic neřekl.

Frederick je ignoroval kompletně. Myšlenkami byl úplně někde jinde. Ta žena ho uchvátila na tolika úrovních, že to nedokázal popsat. A to jí doposud spatřil sotva na několik okamžiků. Toužil ji vidět znovu, mluvit s ní, poznat jaká je a hlavně pochopit, co se to s ním vlastně děje.

Cesta se začala zvedat a stromů v okolí ubývalo. Pomalu se blížili k tábořišti na vrcholku kopce, kde si všichni budou moci odpočinout. Fredericka z přemýšlení vyrušilo lehké zakašlání. Prudce otočil hlavou a pohled se mu zastavil na tváři té, která nyní plnila jeho mysl. Seděla vzadu na voze, nohy svěšené z okraje a ruce v klíně. Pohled upřený na tvář rytíře.

"Jsem Zora, kupcova neteř, a vy?" zeptala se rytíře, aniž by uhnula pohledem, který se propaloval skrz jeho duši. Frederick polkl a zpomalil koně, aby se dostal vedle ní.

"Frederick, Frederick Halstatt, má paní," představil se s pravicí na hrudi a úklonou hlavy, "připojil jsem se ke karavaně vašeho strýce a pravda, nečekal jsem, že budu v přítomnosti tak překrásné dámy. Vědět, že zde potkám anděla, připojil bych se ke karavaně již dříve."

Zořiny líce zahořely růží a oči se sklopily k rukám v klíně. Na tváři ji však hrál líbezný úsměv. "Nejsem dáma, ani paní, a už vůbec ne anděl, sire Fredericku. Jen obyčejné děvče. Přesto děkuji za vaše lichotky."

"Popisuji jen to, co vidím. Pro ostatní jste možná děvečka, pro mě však dáma a nyní i paní mého srdce," odvětil rytíř a upřímnost jeho slov Zoře rozehřála nitro, hruď se jí vzedmula nečekanými pocity a úsměv na tváři rozšířil. Frederick sám byl překvapen tím, co z něj vyšlo, přesto svá slova zpět nevzal. Mluvil, jak byl vychován a nelitoval ani jedné vyřčené myšlenky.

"Pokud jsem skutečně paní vašeho srdce, povězte, rytíři, kam vede vaše cesta, neboť má končí v Astonici, kam jede můj strýc," tázala se Zora věda, že ať již k rytíři pocítila cokoliv, těžko by mohla být něčím víc v životě muže, jehož živobytím byla cesta a dobrodružství. Mysl jí říkala, že to nemůže skončit nijak slavně a že pohádky o princích a princeznách se jí nikdy týkat nebudou a nemohou. Přesto…

"Sám nevím, má paní, sám nevím. Cesty rytířů Koruny jsou nevyzpytatelné. Jedeme tam, kde je nás třeba a pomáháme, tomu, kdo je v nouzi. To je naše živobytí, náš osud," odpověděl Frederick hlasem poznamenaným nevyhnutelností a také slabým náznakem smutku.

"Možná bych mohl v Astonici nějaký čas pobýt. Určitě tam bude nějaká práce pro rytíře. Nějaká tlupa lapků, smečka vlků, či ogr ve skalách," dodal vzápětí o něco nadšeněji.


"To by bylo pěkné, sire," řekla Zora s nadějí v hlase a pohledem plným očekávání. Frederick se usmál též a více nepromluvil, neboť vozy začaly zpomalovat a srovnávat se do kruhu. Zaměstnáni hovorem, si ani jeden ze zamilovaných nebyl vědom ubíhající cesty. Nyní byli na vrcholku kopce a vozkové rovnali vozy do kruhu, aby vznikla provizorní obrana okolo plánovaného tábořiště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama