"Fantasy je pouhým obrazem skutečnosti."

Setkání v Tokatu (3/3)

21. května 2017 v 16:55 | Zakantos |  Jednorázovky
Mezi nemrtvými se prosmykl divoký vlk a se slinami odkapávajícími z tlamy se vrhl na rytíře. Překvapen tímto nečekaným vývojem byl nucen zareagovat čistě instinktivně a vlka probodl přímo ve skoku. Přesto mu jeho drápy vyryly na tváři trojici šrámů. To už se mezi chodícími mrtvými objevili i další vlci a pustili se ze zuřivostí sobě vlastní do útoku na obránce.

Šílenství, pomyslel si rytíř. Co mohlo divokou zvěř posednout, aby ji donutilo napadnout obránce na pahorku. Obránce, kteří byli v plném žáru boje s nemrtvými. Nedávalo to smysl. Vlci po boku kostlivců. Co se to v téhle proklaté zemi dělo? Na klení nebyl čas. Hrozba pro přeživší členy karavany se znásobila a ani Karlovo šermířské umění nemohlo stačit. A že se skutečně činil. Tam, kde se objevil, se obráncům na chvíli ulevilo a nemrtvý postup byl zastaven. Bohužel, nemohl být všude a i Fred začínal pociťovat únavu v pažích a jeho reakce nebyly již tak rychlé, jak by měly být.

Karl se kolem něho vzápětí prosmykl a podpořil jeho úsek obrany výpadem do hordy mrtvých. Tím však oslabil obranu za jejich zády a rytíř zaslechl výkřik hrůzy. Rychlý pohled přes rameno a spatřil padajícího Ottu, kterému za hrdlo visel velký černý vlk.

"Ne!" slyšel sebe samotného vykřiknout. Nemohl však nic dělat. Další dvojice vlků skočila po něm a on měl co dělat, aby uchránil svůj vlastní život. Jednomu z nich prosekl hruď dobře mířeným úderem a druhého udeřil levačkou do čumáku. Jeden byl mrtev, druhý zakňučel lehce omráčen. Oba však padli přímo na rytířovu hruď a povalili ho na záda. Mrtvého skulil bez problému, ale živý po něm ihned vyrazil. Frederick mu nastavil předloktí chráněné chrániči a tesáky zaskřípaly o ocel. Pravým okem si všiml nemrtvého vyzbrojeného palcátem, který se tyčil nad ním a chystal se mu rozdrtit lebku. Trhl levačkou i s vlkem a nastavil zvířecí tělo úderu. Vlk zaskučel, pustil se rytíře a ten sekl hrotem meče přes kostlivcovu páteř.

Obrana se hroutila a vstávající Frederick si toho byl smutně vědom. Všude kolem něj byli nemrtví a jeho společníci byli někde v tom mumraji jeho zrakům skryti. Rozzuřen beznadějností a rozhodnut padnout jako pravý rytíř řádu vyrazil se zběsilostí vpřed do masy kostěných těl a probíjel se nehledě na zranění hlouběji a hlouběji do tábora, kde, jak doufal, narazí na někoho doposud živého.

Koutkem oka se mu podařilo zahlédnout Zoru po boku Andreje bojující o holý život a chránící na zemi schoulenou Branu. Dívčina se mečem oháněla s posedlostí a fanatickým odhodláním hodným obdivu. Ač bez talentu, zatím stále žila a odrážela útoky nepřátel. Frederick k nim okamžitě vyrazil.

Probíjel se skrz nemrtvé a nehleděl na vlastní zranění. Při jednom z úderů si všiml Karla, který spěchal stejným směrem, ale měl to příliš daleko. I při svém mistrovském umění nemohl stihnout přijít včas. A Frederick již věděl, že i on přijde pozdě.

Všiml si velkého bílého vlka plížícího se skrz linie a než stihl Frederick vykřiknout varování, vlk udělal dvojici dlouhých skoků, povalil tři kostlivce a skočil přímo na Zoru. Rytířovi v tu chvíli něco ruplo v hrudi. Bolest, ne fyzická, ale mnohem hlubší a mohutnější. Věděl, že již s tím nic nenadělá, že již nemůže ovlivnit vůbec nic. Přesto se rozhodl.

Mohutně zařval a do žil se mu vlila nová mocná energie. Netušil, odkud ji čerpá a co ho posiluje, ale jeho údery nabraly na rychlosti a nohy ho během několika úderů srdce zanesly až k bílému vlkovi. Čepel se mihla a zajela hluboko do vlčího těla. Setrvačností pak vlka nabral a svalil ho ze Zořina těla. Neměl čas zkoumat její zranění, ale přesto se rozhodl jí bránit. Mrtvá či živá, její tělo nedostanou. Rozkročil se nad jejím zakrváceným tělem a pustil se do ničení a zabíjení všeho, co se přiblížilo.

V tu chvíli se u něj objevil Karl. Příliš pozdě na to, aby mohl Zoru zachránit, přesto se postavil po boku rytíře a společnými silami drželi nejspíš poslední pozici na pahorku.

A jak rychle vše začalo, tak také skončilo. Rytíř přesekl dalšího kostlivce a dalšímu, který se k němu plazil, rozšlápl lebku, když tu si uvědomil, že už není nikdo další, na kom by si mohl vylít svůj hněv. Kolem leželi jen mrtví a umírající. Zořino tělo bylo stále pod ním a vedle něj stojící Karl se k ní ihned sklonil, aby zkontroloval její stav.

Frederick si též všiml, jak se k nim belhá trojice Andrej, Milica a Yaroslaw. Jak se jim podařilo přežít, netušil, byl však rád, že je vidí. Alespoň někdo přežil. Stejně tak se ukázalo, že Brana žije, jen omdlela z toho všeho strachu.

"Žije. Je však již na prahu brány smrti. Mnoho času ji nezbývá," zhodnotil prostě a bez špetky emocí Karl, když prozkoumal Zořino tělo. Rytíř by ho za to nejraději udeřil pěstí. Jak mohl být tak bezcitný.

To však u nich již byl Andrej a se slzami v očích nejdříve zkontroloval Branu u které nenašel známky zranění a pak Zoru, nad kterou se v pláči zhroutil. Frederick upustil meč a poklekl vedle něho.

Proč to všechno. Tolik umírání. Proč on žije a ona, tak mladá a plná života, má umřít? Mnoho otázek, žádná odpověď. Jen tupá bolest v hrudi a slzy v koutcích očí. Nalezl její ruku, něžnou a křehkou, přesto ještě před pár hodinami plnou síly. Sevřel jí a cítil její živočišné teplo, které z ní pomalu utíkalo. Karl se snažil, seč mohl. Obvázal rány a z měšce u pasu vytáhl jakési byliny, které jí vpravil pod jazyk. Přesto věděl, že jí není pomoci.

Za svůj život viděl mnoho umírajících. Stovky na bojištích i mimo ně. Z počátku ho každá smrt silně vzala a nebylo to jednoduché. Brzy to však přijal a stalo se to pro něj rutinou. Smrt patří k životu a on si zvykl, že mnohokrát je on tím, kdo ji způsobuje. Nikdy však necítil to, co nyní. Nikdy si nepřál vyměnit si s umírajícím místo, nyní by však neváhal, kdyby mohl. Pro ni, kvůli ní, bez váhání.

"Ach dceruško moje, Zorko, proč, proč ty?" lkal Andrej svíraje její tvář mezi svými dlaněmi. Rytíř si uvědomil, že jí vlk nedokázal prokousnout hrdlo. Všiml si hlubokých ran na její paži a na hrudi. Ne však na tváři a hrdle. Chránila se, bránila se do konce. A on nedokázal přijít včas. Budiž proklatý!

"Je tu možnost," promluvil opatrným tónem Karl a přejel pohledem ze Zořiny tváře přes Frederickovu až k Andrejovi, pak pokračoval, "je tu možnost, jak ji zachránit. Může žít, i když má umřít. Ještě není příliš pozdě."

"Jak? Sotva cítím její tep," tázal se rytíř překvapeně. Jak by ji mohl zachránit, když ji zbývají poslední okamžiky?

"Je to tajemství větší a starší, než lidstvo samo. Znám rituál, děděný v mém rodu po generace. Pokud ho provedu, bude žít," odpověděl baron a po chvíli váhání a ticha dodal, "svým způsobem."

"Svým způsobem? Jak to myslíš? Co s ní bude?" ptal se okamžitě Frederick. Měl tušit, že to nebude tak prosté. Chtěl, aby Zora žila, ale jakou cenu si to na ní vybere? Bude to stále ona? Nebo bude jen bezduchou schránkou, které potkával v chrámech bohyně Efelien.

"Je to magie. Někdo by mohl říci, že temná a zakázaná, dle mě je však příliš užitečná, než aby mohla být brána jako zlá," odpověděl dosti vyhýbavě Tokatský baron a uhnul pohledem od rytíře směrem k Andrejovi, "mám ji zachránit? Nezbývá mnoho času. Musíte se rozhodnout rychle."

"Temná magie? Co s ní hodláš provést, u bohů, nedovolím ti ji zničit duši," zaklel Frederick vstávající ze země a sbírající zahozený meč. "Možná zemře, ale zemře jako člověk s neposkvrněnou duší. Ne jako nějaká temná loutka. To by si nepřála." Věděl to, byl si jist, že ať chce Karl udělat cokoliv, to co se probudí, už nebude Zora. Ta žena, do které se zamiloval a kvůli které byl ochoten zemřít. Ať už s ní provede cokoliv, změní ji to. Temná magie tak fungovala. Nikdy nedávala nic zadarmo. A vždy si brala víc, než poskytovala.

"Co ty víš, co by chtěla. Já jsem její strýc, já rozhodnu," odsekl obchodník dřív, než mohl Karl reagovat, "udělej to, sire Karle, zachraň mou neteř, ať je cena jakákoliv. Nemohu o ni přijít. Prostě nemohu."

"To nedovolím. Nesmíte jí pokřivit. Prostě nesmíte," zaskřípal zuby Frederick a postavil se do bojového postavení. Karl pohlédl z obchodníka na rytíře a pak rychle jak blesk povstal a sekl mečem v úrovni rytířovy hrudi. Ten stihl na ten nečekaný útok sotva zareagovat a jeho čepel se setkala s baronovou na poslední chvíli. Na víc se však unavený válečník nezmohl. Baronův další úder následoval nelidsky rychle a udeřil rytíře tupou stranou čepele do spánku. Fredericka pohltila temnota a jeho tělo se zhroutilo na zem mezi kosti nemrtvých. Poslední co viděl, byly paprsky slunce vycházející zpoza obzoru. Přišlo ráno.

Když se probudil, bylo slunce již vysoko nad obzorem a osvětlovalo celý pahorek uprostřed divokého Vinického pralesa. Rozlámaně s pažemi unavenými a rozbolavělými se postavil a rozhlédl. Všude se válela těla mrtvých vlků a kosti nemrtvých. Nyní, v denním světle, viděl rozsah útoku, který je v noci zasáhl. Nevěřil, že to dokázal přežít. On a pár dalších.

Ihned zapátral po okolí hledaje stopy jeho společníků a matně si vzpomínal na poslední okamžiky boje. Umírající Zora, Andrej, baron Karl a úder na jeho hlavu. Vzpomínky se mu vracely neuvěřitelnou rychlostí. Ihned začal prohledávat pahorek po dalších stopách. Nikde neviděl nikoho živého a dokonce i těla mrtvých společníků byla pryč. Opustili ho? Nechal Andrej obchodníka vykonat rituál? Kde jsou nyní a co se stalo se Zorou?

Okem zahlédl dvojici koní pasoucích se na nízkém svahu pahorku. Zdá se, že jeho a Ottův hřebec přežili. Při vzpomínce na svého věrného panoše pocítil bodnutí u srdce. Byl to šikovný mladík a přítel. Nemohl pro něj však nic udělat. Byl sirotek a tak nebyl nikdo, komu by řekl o jeho smrti. Ve svém srdci na něj však nezapomene.

Nyní však musel vyrazit. Kupec měl cestu do Astonice a Frederick hodlal jet přímo za ním. Pokud Zora nějakým zázrakem přežila rituál nepoznamenaná, musel ji vidět. Vyskočil na hřbet svého hřebce a Otova připojil na zadní hrušku svého sedla. Rychlým pohledem našel stezku, po které přišli a její pokračování a vyrazil. Není času nazbyt.


Do Astonice dorazil ještě téhož večera. Po rychlé jízdě a střídání koní utekl zbytek cesty jako voda a brzy se ocitl na návsi opevněné osady. Po několika otázkách místním vyhledal nový dům obchodníka Andreje a zabušil na dveře. Ty mu otevřel obchodník osobně. Překvapení na jeho tváři rytíře potěšilo a dřív, než mohl dveře zabouchnout, procpal se rytíř do předsíně, kde zatlačil obchodníka ke zdi.

"Kde je Zora? Co se s ní stalo?" tázal se okamžitě bez okolků. Obchodník byl vylekaný a při zmínce o Zoře se mu v očích objevily slzy.

"Pryč. Je pryč," odpověděl tichým chraplavým hlasem, "Karl ji odvezl."

"Cože? Proč? Proč by jí odvážel? Přežila rituál?" tázal se rytíř. Nyní byl překvapen on. Myslel si, že ji nalezne zde. Ať již ve stavu původním, či proměněném. Nečekal však, že ji baron odveze.

"Říkal,…říkal, že rituál má několik fází a pokud,… pokud chci, aby žila, musí si ji odvézt. Neodporoval jsem. Ne potom, co tak rychle skolil vás… S prominutím," brblal omluvně Andrej a slzy mu stékaly po tvářích.

"Takže je pryč," zhodnotil Frederick a pustil Andreje od stěny. Ten smutně přikývl. "Nevím, jestli se ještě vrátí. Neřekl kdy a jestli vůbec."

Frederick přikývl. Pokud byl baron člen nějaké temné kabaly, čemuž jeho znalosti temných rituálů nasvědčovaly, je možné, že jí hodlá použít pro své účely. Andrej už ji nikdy neuvidí. Hlupák starý. Měl ji nechat odejít. Čistou a nevinnou.

Slza mu skanula po líci a on ji rychle setřel hřbetem ruky. Tím to končí. Již není nic, co by mohl udělat. Zachránit Zoru ze spárů kabaly, o které nic netušil, bylo téměř nereálné. A o tom, že by se mohla rozhodnout odmítnout zachránění, raději nechtěl ani uvažovat. Kdo ví, co s ní provedli, v co ji změnil.

Od obchodníka odešel bez rozloučení, sedl na koně a vyrazil z osady pryč směrem na jih. Potřeboval najít nějakou práci, ve které by se ztratil a která by mu pomohla zapomenout na Zoru. I když tušil, že tak lehké to mít nebude.

Neutekl měsíc a Frederick projížděl jedním z Tokatských údolí. Cesta se klikatila úrodným údolím nedaleko klidného proudu řeky Talc a obilí na polích po jejích stranách rudozlatě zářilo v zapadajícím slunci.

Rytíř byl ztracen v myšlenkách a nechal svého koně, aby vybíral cestu a vedl ho tam, kam uzná za vhodné. Poslední měsíc pro něj byl krušný. Ať dělal, co dělal, nedokázal zapomenout. Spal málo, a když, měl noční můry o nemrtvých, bílém vlku a překrásné umírající dívce. Snažil se utopit v práci a bral i několik zakázek najednou, jen aby neměl volný čas na přemýšlení. Brzy však práce došla a on musel vyrazit dál. A právě v tu chvíli na něj padaly chmury a vzpomínky se vracely intenzivnější, nežli dřív.

Nyní byl natolik pohroužen do vlastní mysli, že si ani nevšiml přicházející noci a ta ho přepadla uprostřed ničeho. Nikde žádná osada ani stavení. Rozhodl se utábořit zde a jal se do práce. Rozdělal oheň a připravil přikrývky, i když věděl, že je dnes v noci nevyužije. Posadil se k ohni a zadíval se do jeho plamenů znovu ponořen v myšlenkách.

Když konečně zvedl pohled a chtěl se napít z vaku, padl jeho zrak na osobu sedící na druhé straně ohně. Šok z jeho mysli vyhnal veškerou logiku. Zbělel ve tváři a tupě civěl. Nevěřil tomu, co vidí. Nebylo to možné, prostě nebylo. Musel usnout a zdálo se mu to. Další krutá noční můra. Objevila se tu z ničeho nic. Nic neslyšel, neviděl. Ani kůň ho neupozornil. Musel to být sen.

"Ne, není to sen. Jsem to skutečně já, drahý," usmál se pobledlý obličej se stále úžasně plnými rty a velkýma modrýma očima rámovanýma dlouhými kaštanově zbarvenými vlasy. Byla stále tak překrásná, jak si ji pamatoval. Přesto nevěřil tomu, co viděl a slyšel.

"Určitě máš mnoho otázek, rytíři. Nemohu ti je zodpovědět, i kdybych chtěla. Musíš se však sebrat, přestat se rmoutit a dál žít svůj život. Musíš na mne přestat myslet, i když vím, že mne stále miluješ," pokračovala s lehce posmutnělým obličejem, přesto více méně hlasem bez emocí.

"Jak? Proč?" bylo to jediné, na co se Frederick zmohl.

"Karl mě nezotročil, jak sis asi myslel. Zachránil mne. Svým způsobem. Nyní u něj studuji, učím se. Je toho spousta co musím umět, spoustu věcí k naučení. Přesto na tebe myslím, občas," úsměv ji zkrášlil její dokonalou tvář a Frederick od ní nedokázal odtrhnout oči. Nedokázal ani promluvit, ač by se rád ptal. Měl miliony otázek, ale nedokázal je vyřknout.

"Musím jít, Fredericku, je mi líto, ale ve skutečnosti bych tu ani neměla být. Je to příliš riskantní," pokračovala a vstala od ohně.

"Zoro!" zašeptal ze všech sil, "prosím."

Neodpověděla, otočená k ohni zády se vydala do temnoty noci s jedinou slzou kanoucí ji po líci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama